Facebook

Sedím a tečkuju

Autor: Simona Racková Foto: Honza Zima, Vendula Knopová

Když sedíte u kávy v horním patře Myšáka, taky si nemůžete pomoct a pořád vám pohled sklouzává k té zvláštní zelené tapetě na zadní stěně? Taky to není nějaká lecjaká věc – je to tapeta textilní a vymyslel ji Michal Bačák, výtvarník velkého rozhledu i rozletu. Posuďte sami:

Jak se stalo, že ses podílel na podobě interiéru obnoveného Myšáka?

Interiér Myšáka byl hodně dekorativní. Byla to prvorepubliková cukrárna a objevovaly se tam až orientální motivy. Jsem moc rád, že si autor rekonstrukce interiéru, architektka Tereza Froňková vzpomněla právě na mě, a bylo hezké, jak to formulovala. Volala mi a povídá – víš, tam byla taková kýčovitá hrůza a já bych byla ráda, abys to tam zopakoval. Ale mě to vlastně moc potěšilo, protože tyhle věci mám rád – dekorativismus i Orient. A možná ještě raději mám evropské uvažování nad Orientem, tu sentimentálnost. Jedna věc je vidět tropický deštný prales v Amazonii a druhá jít se na něj podívat do botanické zahrady v Praze na Albertově.

Viděl jsi i „originál“?

Nejblíž jsem byl na západním pobřeží Gruzie, v deštných pralesech mírného pásma. Jsou tam hory podobné Alpám, ale protože tam hodně prší, klima je daleko mírnější, i když vlhké. Takže tam máš třeba břízy a vedle toho jedle a do toho rostou rododendrony, pěnišníky, palmy, banánovníky…. Myslím, že takhle nějak vypadalo Česko před poslední dobou ledovou. Můj sen je projít si všechny deštné pralesy mírného pásma i ty tropické.

Zároveň ale nechci být zklamaný, chci si udržet iluze. A takhle to cítím i s Orientem. Mám moc rád Rusko, ale jenom v tom sentimentu, který se projevil třeba v hudbě nebo výtvarném umění. Když tam přijedu, chci zase rychle domů. A přesně tuhle romantiku jsem chtěl promítnout U Myšáka. Moje tapeta navazuje na to, co tam bylo, a zároveň je v ní i něco ze mně. A příběhy, se kterými se potkáváme dnes.

Nakonec je to textilní tapeta…

Ano. Mělo by to vypadat, jak kdyby byl na stěně napnutý perský koberec.

Jak propojit původní styl Myšáka se současností a s „něčím ze sebe“? Zní to dost abstraktně…

To chápu. Mám tři styly, se kterými pracuju. Jeden z nich je takový, že si vezmu tlustou fixu a kreslím skoro až automatickou kresbu. Začnu uprostřed nebo třeba v rohu, jak mám zrovna chuť, a kreslím motivy. Není to žádná kompozice, ale výsledkem musí být úplně pokrytý papír.

Ani kousek volné plochy?

Skoro bych to přirovnal k fenoménu horror vacui, tedy strach z prázdna. To bylo obvyklé ve středověké kultuře, a to i v arabských zemích. Lidé potřebovali všechny plochy pokrýt dekorem, symboly. Když jdeš do středověkého kostela, paláce nebo hradu třeba i bezvýznamného šlechtice, tak my si dneska myslíme, že to byly holé kamenné zdi. Přitom byly omítnuté vápennou omítkou a odspoda až nahoru pokryté barevnými malbami, ať to byly rostlinné motivy, nebo heraldika.

Překonaná je i představa, že antika byla bílý mramor; dneska už víme, že byla barevná. Klasicismus 18. a 19. století nám ukazuje antiku jako něco elegantního, čistého a strnulého, ale tak to nebylo. Představ si, že se najednou narodíš do roku 500 před naším letopočtem a přijdeš do chrámu, který je ještě zpola dřevěný, protože antická architektura vychází z dřevostaveb, a každý kousek, ať to byl kámen, nebo dřevo, byl barevný. Lidé chtěli zakrýt veškerý povrch, polychromií ochránit materiál před zubem času, a ještě tím vyprávět příběh. A barvy měly symboliku, třeba modrá barva coby součást mariánského kultu…

Ty příběhy ale musely být obecně známé, aby jim lidé porozuměli…

Tak jako se dneska potkáváme s určitými fenomény, které můžeme rozpoznat jenom my v téhle době, tak stejně lidé v raném novověku věděli, že svatého Jana Nepomuckého poznají podle sedmi hvězd kolem hlavy. Výjevům na stěnách kostelů se říkalo „bible chudých“, protože ti lidé neuměli číst, ale z obrázků, vlastně „komiksu“, dokázali vyčíst celý příběh.

Ale abych se vrátil k horroru vacui – fascinují mě arabské mozaiky. Islám má zakázány personifikace, takže nemůže zobrazovat lidi, zvířata, ale ani Boha, tak jako se v křesťanství zobrazuje Kristem. Takže si pomohli tím, že dovedli k dokonalosti práci s rostlinnými motivy, z toho pak vznikají arabesky. A zároveň kaligrafie: třeba ze jména Alláha vytvoří arabesku, která vypadá nádherně i pro lidi, kteří ji nedokážou přečíst. A to mě na orientálním umění tolik baví.

Myslím si, že moje fascinace těmito věcmi se promítá v tom, co dělám. Na první pohled je to nicneříkající koberec, ale při bližším pohledu rozkrýváš různé příběhy. Třeba na jednom talíři, co jsem dělal pro galerii Křehký, je tygr, drak a pán, který ho chytá sítí na motýlky…

 

Stalo se, že ve tvých kresbách někdo našel něco, co jsi tam sám neviděl?

To je možná to nejhezčí, co může být. Že tam člověk začne nacházet něco svého. Zvlášť když kreslím mraky, občas z toho pro někoho vyjde třeba mikymauz. Nebo jsem nakreslil houštinu, les, a pozorovatel tam najednou viděl oči…

Tvoje technika vyžaduje trpělivost, že?

To ano. Je to kolikrát na úkor jiných věcí. Sedím a pořád tečkuju.

To skoro připomíná meditaci…

Asi jo. Vypnu u toho. Najednou nevím o světě, a jenom vytvářím nějaký detail. A pak nestíhám jiné věci. Ale jestli se chci nějak vyjadřovat, tak to dokážu jen tímhle stylem, takže to musím brát tak, jak to je.

Každopádně to vyžaduje tvůj čas a trpělivost, což je obdivuhodné – zvlášť dnes, kdy všichni spěchají.

Jestli to není tím, že já nespěchám… Takhle – dokážu vyšvihnout kresbu během patnácti minut a poslat ji ke schválení, jen aby klient viděl, kudy se návrh ubírá. Nikomu jinému bych kresbu ale neukázal, protože to není výsledný produkt. Ten potom opravdu vyžaduje čas.

A svým způsobem kladeš nároky i na příjemce, ne?

Samozřejmě jsem rád, když člověk u té věci přemýšlí, ale mohla by se mu líbit i na první pohled. Někdy ale bojuju sám se sebou. Třeba mám něco hotového, včera jsem myslel, jak je to skvělé, a dneska bych to nejradši hodil do koše. V takovém případě si buď řeknu, že za tím i tak stojím, nebo řeknu pardon, musím na tom ještě dva tři dny pracovat, a udělám to znova.

Dokážeš se tím uživit?

Musím zaklepat, že teď už jo.

Kreslíš si i něco sám pro sebe?

To by byl můj sen, ale trochu pro to ztrácím prostor. Už jsem ale ve fázi, kdy to, co dělám pro někoho za peníze, je to, co by šlo ze mě. Už nemusím dělat storyboardy nebo zakázky typu – prosím tě, nakresli mi něco, co vypadá takhle a takhle a trochu jako od Káji Saudka.

Pocházíš z Ostravy, ale pracuješ v Praze – jak se to semlelo?

Narodil jsem se v Brně, ale vyrostl jsem v Ostravě. Nedávno se rodiče vrátili na jižní Moravu, do Nenkovic osm kilometrů od Kyjova. Je odtamtud vidět Pálava, je to hezký vinařský kraj… byť já piju spíš pivo. Studoval jsem UMPRUM v Praze a ve Zlíně, ateliér designu.

A už jsi zůstal trvale v Praze?

Nedá se říct, že trvale. Teď jsem si koupil sad kousek od vesnice, kde bydlí rodiče, a na podzim ho začnu kultivovat. Těším se na to. Jsou tam hrušky a švestky, a já tam chci zasadit meruňky a broskve. Je to jen proužek, dvanáct set metrů čtverečních, přesně taková středověká parcela, záhumenek. A hned vedle jsou vinohrady. Uvažuju i o tom, že bych si založil vinici, ale maličkou. Jenom abych ji měl, protože to je takové až biblické. Když už se vedle švestek nedoporučuje chmel kvůli šarce, tak aspoň víno.

Budeš pálit pálenice…?

Rozhodně. U švestek jsou jedna možnost povidla, ale slivovice je příjemnější, a s hruškovicí je to totéž. Z meruněk bych chtěl dělat marmeládu, meruňková je pro mě ta nejlepší, co může být, a broskve jsou dobré samy o sobě.

Máš se sadařstvím a vůbec zahradničením nějaké zkušenosti?

Vůbec ne! Ale cítím, že to chci zkusit. Je to protipól toho, co dělám v Praze. Samozřejmě jsem za tu práci hrozně rád, baví mě, ale když se mě někdo zeptá na koníčky, nemám co odpovědět. A taky asi chci mít něco, kde vidím výsledek, rýpat se v hlíně…

Přitom svým způsobem děláš rukama…

Dělám, ale pak to jde pryč z ateliéru, a já bych chtěl vpouštět kořeny do půdy. Na Moravě je teď navíc problém se suchem, a já se už těším, až začnu řešit průsaky, zadržování vody, retenci. Udělám si vlastní malý asi ne ráj, ale řekněme zahrádku…

Vzděláváš se kvůli tomu nějak, nebo spoléháš na to, že se vyptáš zkušenějších?

Já si o tom teď sním, ale je mi jasné, že sám to nezvládnu. Naštěstí je kolem mě pár kamarádů, kteří se tomu věnují… Přinejhorším zajedeš do zahrádkářství a tam si koupíš stromky vyhnané někde ve Španělsku nebo Holandsku v průmyslové krajině. Jsou i lidé, kteří chodí po starých sadech a dělají tam štěpky stromů, roubují… snaží se udržovat tu kulturu.

Jak to ale skloubíš s prací?

Moc to neřeším. Když to nechám zarůst, taky krajině neublížím, aspoň se srny budou mít kam schovat před deštěm. A brouci a čmeláci… Takže vlastně je to v pohodě. Horší by bylo, kdybych to prodal někomu, kdo pozemky scelí a udělá tam řepkové pole.

Takže další podoba tvého tíhnutí k tradici?

Všechno se vším souvisí, to je daná věc. Člověk by neměl svět vnímat jen v úzkých mantinelech, ale mít respekt k věcem, které jsou kolem něho. A občas se to podaří hezky propojit, a mně se stalo, že jsem propojil výtvarno s rýpáním se v hlíně. Je to relax, ale i inspirace, protože najednou rostlinu neznám jenom z parku nebo herbáře, ale vidím, jak fungují kořeny… Nevěděl jsem třeba, že cuketa je vlastně stonek pod květem a slunko, šťáva, voda z toho vytváří něco, co je hodnotné i pro nás.

Lidé často dospějí k tíhnutí k přírodě až postupem času…

To je i můj případ. Nikdy jsem nezahrádkařil. Příroda, historie Země mě zajímaly, ale jen teoreticky. Teď mi došlo, že všechno, co jsem se snažil vyčíst v knihách o pravěku, například v dětství od Josefa Augusty a Zdeňka Buriana, člověk – v určité metafoře – v malém měřítku zažívá každý rok na zahradě. Svět je pořád stejný, i když jsou tam jiní tvorové. Panta rhei, všechno plyne. Zákonitosti ale zůstávají a to nám dává naději – jsme tady pevně ukotveni…

Jaké máš portfolio? Co všechno děláš?

Studoval jsem produktový design, takže tíhnu hlavně k němu a k architektuře. Na Pálavě, u Dolních Věstonic, je archeologická oblast, a v Pavlově se loni otevíral archeopark, sídliště lovců mamutů. Na tom jsem se podílel, dělal jsem tam v interiéru.

Po galerii Křehký jsem navrhl kolekce z porcelánu. S panem Hanákem z Následlovic jsme pro ně dělali „habánské“ keramické mísy, na které jsem si vyfantazíroval motivy. Mám totiž rád mystifikaci a tady byla konceptem představa, jak by to vypadalo, kdyby Morava, tak jako Španělsko nebo Británie, měla kolonii v Pacifiku. Byly tam třeba nevěsta z Papuy-Nových Milotic nebo stárek z Ostrovů Panny Marie Křtinské. Bavilo mě vytvořit celý fiktivní příběh o tom, že někde v Tichomoří jsou vesnice, které založili moravští misionáři…

Nebo jak by to vypadalo, kdyby řeka Morava a Dyje byly o trochu širší, aby po nich mohly jezdit korzárské lodě a remorkéry. Z toho pak vznikla tahle série. I tohle bylo vyprávění příběhu, ale v rámci produktu. Ilustrace na míse, která je funkční a je jedno, jestli příjemce vnímá i ten velkolepý příběh, nebo prostě jenom hezký dekor.

Dá se to někde koupit?

Ano. Ta série vznikla předloni a galerie Křehký ji vyrábí pořád. Ostatně na mystifikaci stála i výstava, kterou jsme si s kamarády ze studia Dechem a z Květinového lahůdkářství v létě pro radost uspořádali v klášteře v Kladrubech. Vymysleli jsme si čtyři fiktivní expedice; ta místa existují, ale jednotlivé lokality ne. Našli jsme si rostliny, které vůbec neexistují, a ty jsme zpracovali, takže tam byly na ilustracích i různě nainstalované, dokonce voněly…

Trochu to připomíná dávné bestiáře…

Přesně, anebo fiktivní kodexy ze třináctého století, kde písmo nic neznamenalo a obrázky vypadaly sofistikovaně, ale vlastně neříkaly vůbec nic. Tyhle věci mě fascinují.

Článek vyšel v podzimním čísle A časopisu! Stahujte PDF nebo si ho vezměte v jakékoliv naší restauraci.

Udržujte ostří živé

Načíst další článek...