Držitel poukázky pak může přijít do Lokálu a dát si teplý oběd a domácí limonádu. Cílem akce je seznámit hosty Lokálu s příběhy lidí bez domova a dát jim možnost udělat dobrý skutek. A koho přesně můžete pozvat na oběd?

HONZA H., 39 let, z Vysoké

Když potkáte na ulici Honzu, nenapadlo by vás, že by mohl být bez domova. Je elegantně oblečený, má jemné způsoby a dbá o sebe. Jak sám říká, „není problém sehnat oblečení, ale problém je si ho někde vyprat.“ Honza, původem z Moravy, začal před lety jako vysokoškolák a aktivní fotbalista sázet na sport. Z kratochvíle se stala závislost. Přesunul se do Olomouce, později do Prahy a nastoupil do rytmu azylových domů a ubytoven, který příliš nekonvenuje s tradičním zaměstnáním. Představte si, že v sedm ráno musíte odejít z domova, utlouci čas do čtyř, když vám začíná směna, a po třech hodinách spánku začít znovu…

Dneska se Honza ke svým závazkům z minulosti postavil čelem a snaží se s nimi něco dělat. Každý den ovšem musí vydělat 250 korun na nocleh a mořit své exekuce, takže mu na den zbyde kolem 100 korun. Do Lokálu by ho na oběd nikdy nenapadlo jít. Nejen proto, že si to nemůže dovolit, ale protože je-li člověk na ulici „klesne mu sebevědomí a do restaurace se stydí.“ I náhodné pohledy se mohou jevit jako projevy opovržení.

Možnost jít dát si darovaný oběd ho těší, nejen kvůli jídlu jako takovému, ale i prostředí restaurace. „Je to známka normality, možnost setkání a kdo by odmítl oběd?“

ZUZKA, 38 let, z Prahy

Zuzčin život byl o drogách a životě na ulici – brala pervitin a heroin. Ovšem po dvaceti letech „člověk vidí, že něco v životě je špatně a chce z toho vyskočit ven.“

Dnes Zuzka přešla ze závislosti na drogách k workoholismu, jak říká s nadsázkou. V azylovém domě ji našly dámy z Jako Doma, s Amnesty International jezdí povídat o předchozí kapitole svého života do škol. „Pokud by si jedno dítě vzpomnělo na moje vyprávění a nešlo do drog, má to pro mě obrovský význam.“

Na ulici vidí člověk věci jinak – naše klišé o tom, že bezdomovec si za svou situaci může sám, není dost často pravdivé – je potřeba vidět každý příběh zvlášť.

Jídla je dost, ovšem oběd v Lokálu je důležitou možností, jak se dostat do společnosti a udělat krok směrem k většině. Je to možnost užít si luxus toho, cítit se chvíli jako člen většinové společnosti. „Taky je to teplé jídlo, na ulici jíte tak maximálně rohlík s gothajem.“

RADANA, 53 let, z Prahy

Radana toho moc nenamluví a rozhovor s ní je spíš sledem krátkých odpovědí a upřímného smíchu. Už šest let prodává Nový Prostor na Můstku. Radana se v minulosti dostala do spirály dluhů, která ji přivedla na ulici a odcizila vlastní rodině. Dnes bydlí na ubytovně, žije současností a nad budoucností moc nepřemýšlí.

Kdyby mohla něco udělat jinak, tak by si nepůjčovala, „ale už se to stalo." V mládí si Radana přála být archeoložkou, nakonec je ve vestibulu metra socioložkou-amatérem. „Lidi jsou uspěchaný, věčně s mobilem u ucha, nemaj' čas se zastavit, jdou jak stádo.“

Na obědy v Lokálu se Radana těší: „Když prodáváš Nový Prostor, máš úplně jiné starosti než kam jít na oběd, musíš vydělat na ubytovnu a časopisy na další den.“

Jakmile dojde řeč na Radaniny zájmy, nadšeně vypráví, že má ráda horory a akční filmy – v kině ovšem nebyla za poslední dekádu ani jednou. Asi nepřekvapí, že je to cena lístku, která ji odrazuje.

MILOŠ, 48 let, z Ústí and Labem

Miloš do Prahy přijel z Brna před dvěma měsíci, když nutně potřeboval změnit prostředí po osobní tragédii. „Přišel jsem se odrazit ode dna, začal jsem v azyláku, teď jsem na ubytovně.“

V Praze začal jen s tím, co měl na sobě – prodává Nový Prostor na Náměstí Míru.

V našem rozhovoru Miloš často mluví o osobní hrdosti, která ho motivuje „vyhrabat se z bordelu nahoru.“ Mluví pevným hlasem a sedí rovně.

Práce a život na ulici mu hodně sebrala, ale i dost dala. Poznal mnoho lidí, kteří se svým přičiněním i cizí vinou dostali na dno. Avšak Miloš ví, že „nechce skončit ožralej na lavičce.“

Sám o sobě říká, že je žralok. Je poznat, že si věří a že umí výborně jednat s lidmi. „Z deseti lidí, co oslovím, osmi prodám časopis.“ Na obědy v Lokále se těší a doufá, že budou vzájemně prospěšné jak platícím zákazníkům, tak prodejcům Nového Prostoru.

HONZA B., 55 let, z Prahy

Poslouchat Honzovo vyprávění je jako listovat trochu excentrickým a mírně neuvěřitelným životním románem. S odzbrojující energií Honza vypráví o svých undergroundových letech za minulého režimu, o svých úspěších v reklamní branži v devadesátých letech i o svých současných aktivitách – provádí Prahou a zachraňuje knihy z kontejnerů.

Honzu na ulici, kde je 12 let, přivedla láska. Jeho osudová žena si vybírala mezi vstupem do řeholního řádu a vztahem s ním. Nakonec dala lásce k Honzovi přednost před láskou k Bohu, ovšem jejich vztah nedopadl šťastně. Po tom, co se odloučili, Honzovi nezůstalo nic a nemohl se ani stýkat se svými dětmi. Nějakou dobu pobyl i za mřížemi za neplacení alimentů.

Dneska koluje po několika domácnostech, je aktivní v bezdomoveckém divadelním spolku a se svou nezaměnitelnou energií a vypravěčským talentem se tak třeba stane vítaným zpestřením rodiny „lokálových“ štamgastů.