Počet lidí na planetě roste – odhadem se pomalu, ale jistě blížíme k 10 miliardám. Jak zajistit dostatek potravy?
Valentin: Na to neexistuje paušální odpověď. Jestli chceme nasytit všechny lidi na zemi, v žádném případě to nevyřeší světový trh. Pokud budeme exportovat tak jako do teď, paradoxně to povede k ještě většímu hladu. Příkladem jsou monokulturní plantáže v Indii nebo Africe – malí zemědělci tak ztrácejí nejen svoji půdu, ale taky přístup k pitné vodě a kromě špatně placené práce jim nezbude nic. Zisky shrábnou investoři ve velkých městech nebo v zahraničí. Je to šílené.

A jak z toho ven?
Valentin: Jak jsem naznačil, skutečná řešení nejsou globální, ale lokální. Každá země a každý region jsou schopné uživit samy sebe a základní zásoby by měly být regionální. Pro nás, bohaté industriální země, funguje světový trh úžasně, ale to neplatí pro rozvojové státy, které jsou na tom finančně mizerně. Je to začarovaný kruh. Pokaždé, když na burze stoupne cena obilí, hladoví miliony lidí, a když se naopak cena propadne, trpí tím naši zemědělci, protože se jim nezaplatí férově.

Antje: S omezenými zdroji musíme zacházet tak, aby se nasytily i generace, které přijdou po nás. Způsob stravování, který myslí na naše vnoučata, by měl přispívat k cirkulární ekonomice a k úrodnosti půdy. A právě o to se snaží biologické a biodynamické zemědělství. Ukazuje, že je nutné myslet globálně, ale jednat lokálně.

Můžeme ale díky ekologickému zemědělství uživit svět?
Valentin: Jsem přesvědčený, že ekologické zemědělství je jedinou možnou dlouhodobou cestou. Už dneska nás živí miliony malých zemědělců, kteří pracují bez chemických syntetických hnojiv a přípravků, šetří půdu pro další generace a nevyčerpávají ji enormní konvenční produkcí.

V oblastech, které si nemůžou dovolit biocertifikaci, však potřebujeme docílit něčeho jiného – zakládat komunity a společenství, ve kterých propojíme spotřebitele a producenta.

V Evropě je biocertifikace nezbytná, protože na tak rozsáhlém anonymním trhu potřebujeme, aby lidé získali důvěru a neodehrávaly se tu žádné podvody. Podle mě se biopotravinami můžeme uživit ve velkém, ale musí pocházet z našich zemí. Strava pak bude samozřejmě vypadat jinak než dnes, a to i pokud jde o maso. Dnes ho dovážíme a konzumujeme příliš mnoho. Klíčem je menší spotřeba masa ve větší kvalitě a za vyšší cenu.

Nakolik je ale reálné, že se konzumace masa skutečně sníží?
Antje: Myslím, že se tomu nevyhneme, a je důležité, aby lidé pochopili, že omezit spotřebu masa neznamená přestat jíst zdravě a chutně. Musíme objevit rozmanitost rostlinné stravy a naučit se užívat si jí. Podle nového stravovacího plánu Planetary Health Diet, který vyvinulo 37 vědců ze 16 zemí a který má ozdravit nás i naši planetu, bychom si na talíř měli nakládat málo masa, zato hodně zeleniny a ořechů.

Málokdo zná pozadí velkochovů a tuší, že se například slepice často chovají buď jenom na maso, anebo na vejce. Pokud se mezi kříženci, kteří snášejí vejce, narodí samec, zabije se hned po vylíhnutí. Jenom v Německu potká takový osud 40 000 000 malých kohoutů ročně.

Pijeme kávu, jíme banány a čokoládu. Máme si to vyčítat?
Valentin: Nechci a nemůžu nic a nikoho odsuzovat, ale když se podíváme na ekologickou stopu některých produktů, dává větší smysl vybírat si spíš potraviny, které k nám nemusí uletět tisíce kilometrů. Na druhé straně je fakt, že export podporuje ekonomiku a zaměstnanost v chudých zemích.

Čokoláda i káva ale tvoří jen malou část toho, co dennodenně jíme. Mnohem víc přemýšlím nad tím, proč nakupujeme brambory z Egypta a biojablka z Číny nebo Argentiny, zkrátka proč se tyhle základní potraviny importují, když běžně rostou u nás. Je absurdní, že 80 % ovoce v Německu dovážíme ze zahraničí, a naše vlastní necháváme a hnít na stromech. Tohle není udržitelné stravování.

Antje: Není podmínkou jíst výhradně regionální potraviny. To by ani nešlo, protože rýže ani banány tady nikdy neporostou. Dovozem navíc podporujeme bioprodukci v rozvojových státech. Spousta zemědělců v Kostarice nebo Egyptě dostane šanci pracovat za férové ceny a jdou ve své zemi příkladem. Je ale dobré se v obchodě zastavit a sám sebe se zeptat: Co je pro mě ještě přijatelné? Čeho bych se mohl vzdát? Musím mít v zimě čerstvé jahody?

Proč se importu tak daří?
Valentin: Protože v zahraničí je produkce levnější. Ve světě vládne nerovná soutěž – tady musí zemědělec při sklizni zaplatit pomocníkům aspoň minimální mzdu, ale za oceánem pracovníky na velkých monokulturních plantážích využívají a ceny výrobků tak klesnou na nereálná nízká čísla, která převálcují nabídku našich farmářů. Tenhle vývoj můžeme změnit jedině my sami tím, že začneme nakupovat u regionálních zemědělců, kteří hospodaří udržitelně a eticky, anebo u obchodníků, kteří nabízejí jejich produkty.

Antje: To, jak jíme, ovlivňuje krajinu okolo nás. Jestliže je nám to jedno, musíme přijmout následky: vybílenou krajinu a velkochovy. Každý z nás svým nákupem demokraticky spolurozhoduje, ale je to i věcí politiky dané země. Je třeba vymezit určité rámce a podpořit ekologické hospodaření.

Existují i další důvody, proč v supermarketech leží jablka z Argentiny?
Valentin: Ano, spoluzodpovědné jsou i logistické struktury velkých obchodních řetězců. Jednotlivé obchody zásobují z centrálního skladu, který má rádius kolem tří set kilometrů. Doprava nestojí skoro nic, ale dopady na životní prostředí platí celá společnost. Čištění vody od nitrátů, které se do ní dostanou z kejdy (tekuté statkové hnojivo z výkalů a zbytků krmiva a steliva), stojí Německo ročně miliardy. Tyhle náklady by měly být připočteny k ceně masa – pak by to bylo fér a biomaso by stálo méně než to konvenční.

Antje: Když se podíváme na levné suroviny v supermarketech a ceny, které by zahrnovaly všechno, co je třeba – péči o přírodu a klima, lidskou práci –, uvidíme tam velký rozpor. Na cenovkách úplně chybějí sociální a ekologické náklady. Neznamená to, že zítra zavřeme všechny supermarkety, ale že jim musíme dát impuls ke změně uvažování a přístupu.

Valentin: Jedním z hlavních viníků klimatických změn je průmyslové zemědělství, které profituje právě z toho, že se v cenách výrobků nepromítá podstatná část nákladů. Ty jdou na účet naší země a našich dětí, které všechny škody vzniklé výrobou a bezohledným používáním chemie doplatí za nás.

Takže budoucnost můžou zachránit biologicky hospodařící zemědělci?
Antje: Je důležité zdůraznit, že asi 70 % toho, co jíme, pochází od malých producentů. Velké řetězce a koncerny nevyrábějí jídlo pro lidi – pole jsou plná řepky a obilí, které slouží jako potrava pro zvířata anebo jako surovina pro průmysl.

Ekologičtí zemědělci nepoškozují životní prostředí, naopak udržují dlouhodobou úrodnost půdy, nebo ji dokonce zlepšují. Vyšší ceny jsou důsledkem toho, že v biologickém zemědělství vynaložíte víc energie a sklízíte nižší výnos oproti podnikům, které si pomáhají pesticidy a chemickými hnojivy. Více práce a péče se projeví na kvalitě a ta je přirozeně dražší.

Valentin: Konvenční hospodářství, která uspěla na světovém trhu, se úzce specializují, například na vepřové nebo chov drůbeže. Přesně tohle bychom ale měli odmítat. Tenhle způsob zemědělství totiž ničí biodiverzitu na polích i v jejich okolí, a tím pádem i zemědělský systém a životní prostředí.

Je jedním z kroků i to, že změníme svůj vztah k jídlu?
Valentin: Určitě a myslím, že už se to děje. Slovo „regionální“ ještě nezaručuje, že je něco lépe vyprodukované, maso z vedlejší vesnice může klidně pocházet z velkochovu. Lidé se proto čím dál tím víc shánějí po regionálních biopotravinách, zakládají komunitní zahrady i ve městech, prosazují rozšiřování zeleni a dělí se o úrodu. Konzument se potkává s producentem, je s ním v přímém kontaktu a v ten moment získá úplně jiný přístup – najednou si víc váží toho, jak se co vyrobí a vypěstuje. Je zkrátka potřeba, aby jídlo znovu dostalo tvář a jméno.

Zdroj: Rozhovor jsme převzali z německého magazínu společnosti Demeter.