Facebook

Když odcházíte, zvedněte židle

29. prosince 2015 Autor: Jaroslav Martínek Foto: Štěpán Látal

Do Bílovic u Uherského Hradiště jsme přijeli přesně v den, kdy se kompletovaly židle, na kterých teď sedáte v nové karlínské restauraci Eska. „Z výsledku mám radost,“ pochvaluje si architektka Tereza Froňková. Jak se „školní“ židle zrodily?

Ano, školní. Pokud vám totiž židle v Esce připomínají ty, na nichž jste sedávali jako děti ve školní jídelně, pochopili jste záměr správně. Přesně takové měly být. Jen pohodlnější. A vyrobeny byly bez nadsázky v rekordním čase. Vždyť od Terezina návrhu uplynulo čtvrt roku a židle byly na světě. O kovovou konstrukci se postarala šumperská firma Uvax, o sedáky a opěrky TON z Bystřice pod Hostýnem. Kompletace a montáž probíhají právě tady, ve společnosti mmcité z Bílovic u Uherského Hradiště. „Takový moravský trojúhelník. Spolupráce se všemi byla skvělá, zejména s mmcité, které k výrobě přistoupilo příkladně,“ chválí Tereza Froňková.

O preciznosti celého procesu jsme se mohli s fotografem přesvědčit na vlastní oči. Když vcházíme do výrobní haly, která vznikla z budov bývalého JZD, vidíme hromadu kovových konstrukcí budoucích židlí, zabalenou v igelitu. „Jsou galvanicky pozinkované,“ vysvětluje naše průvodkyně, projektová manažerka Gabriela Mikošková.

Pokud jste si už stihli zajít do Esky na oběd nebo večeři, pak jste si nejspíš všimli, že židle nejsou stejné, ale vyvedené v národních barvách: převládají bílé, ale v přehledném prostoru k sobě přitahuje pozornost několik červených a několik modrých. Ty, které budou v létě stát „venku“, tedy v zastřešeném atriu před vchodem do restaurace, budou mít hliníkový sedák a opěrku. V mmcité zkompletovali pro Ambiente celkem devadesát židlí a k tomu čtyřicet stolů, které Tereza Froňková navrhla ve spolupráci se svým manželem Michalem Froňkem ze studia Olgoj Chorchoj.

Jak se komaxituje

V den, kdy jsme do mmcité dorazili, se měla komaxitovat ta část židlí, která bude bílá. Při komaxitování se barva v podobě prášku nanáší na zmagnetizovaný povrch kovu a následně se zapéká v peci. Výsledek? Krásně hladký povrch a ukázkově celistvá barva.

Sledujeme, jak dělníci hromadu židlí rozebírají a jednotlivé kusy navěšují na háčky „vozíku“, jak se slangově říká jednoduché kovové konstrukci. Vozíky se pohybují v kolejnicích zavěšených pod stropem; na dvou místech mají důmyslný systém výhybek, aby se vozíky dostaly, kam je potřeba.

První cesta budoucích židlí vede do kóje, kde se tlakovanou vodou zbaví mastnoty a nečistot, aby se barva přichytila všude a hezky rovnoměrně. Pak se vozík přes několik výhybek dostává do pece, kde se židle osuší. Přes další výhybky židle doputují do místnosti, kde probíhá samotná komaxitace. Zručný pracovník mmcité má za pár minut hotovo.

Když je bílý prášek nanesen na všechny židle, putuje vozík do pece, kde se barva zapéká 15 minut při 170 stupních. Konstrukce židlí se z vozíků přesouvají vedle do dílny. Namontují se sedáky a opěrky, které vyrobila společnost TON, doplní se plastové záslepky a židle jsou hotové. Jak se vám líbí – a hlavně: jak se vám na nich sedí?

Posaďte se, prosím…

Na tom, aby se na židlích dobře sedělo, bylo potřeba zapracovat. Prototyp totiž připomínal školní židle nejen vzhledem, ale i mírou pohodlnosti, takže putoval do zámečnické dílny a ve finále se kovová konstrukce o dva centimetry protáhla. Je to jen malý kousek, ale velký rozdíl pro váš… komfort. „Ergonomicky navrhnout židli do restaurace není úplně snadné, protože musí být pohodlná jak pro malého a štíhlého člověka, tak pro velkého a silnějšího,“ vysvětluje Tereza Froňková.

Na dvoře vidíme také konstrukce stolů, které Tereza k židlím navrhla. „Je na nich podobně použitá trubková ohýbaná konstrukce a desky,“ říká. Jak prozrazuje Gabriela Mikošková, v mmcité se v první chvíli polekali, jestli se nestala chyba, protože deska nedosahuje až ke kraji stolu. Tereza Froňková ujišťuje, že to byl právě záměr: „To je schválně. Přes trubku bude po straně viset menu. Vymysleli jsme to na společném mítinku s lidmi z provozu Esky. Využili jsme toho, že je mezi trubkou a deskou mezera a menu tam půjde zavěsit.“

A proč je zespoda na sedáku nastříkané písmeno E, logo restaurace? „Ve skutečnosti ho hosté nikdy neuvidí. Ale říkali jsme si z legrace, že by bylo dobré uvést: Když odcházíte, zvedněte židle,“ směje se Tereza Froňková.

Co vás inspirovalo při vymýšlení židle pro Esku?

Industriální prostor a to, jak v něm může fungovat. Od začátku mi připomínal závodní jídelnu, nikoli restauraci.

Tomáši Karpíškovi se návrh líbil od začátku. Jak na něj reagovali další lidé v Ambiente?

Když jsme měli mítink a stálo tam asi patnáct manažerů, trochu jim vyrazila dech. Hned se začali vyptávat, jestli se na ní bude taky tak nepohodlně sedět, jako se sedávalo nám ve škole. Ta židle zkrátka vyvolává emoce. A to je fajn.

A je tedy pohodlná?

Je, i když žádná židle nemůže sedět úplně všem. Nějakou dobu stála v kanceláři Ambiente v zasedačce a každou chvíli na ní někdo seděl. A jelikož má prolisy, někomu to bylo příjemné a někomu ne. Ono je strašně těžké udělat dobrou ergonomii židle, protože lidé jsou rozdílní. Výsledek je tedy vždycky kompromisem.

Jak se na ní sedí vám?

Dobře. Asi proto, že jsem fyziognomicky průměrná.

Vrátila jste se ke „školní“ židli. Neměla jste chuť vymyslet nějaký vlastní model?

Ne. Vůbec nešlo o to šokovat něčím novým, ale recyklovat starý symbol. On to totiž není ani český výmysl, ta židle se objevuje napříč Evropou. Když jsme byli v Londýně, vídali jsme ji tam a v Paříži taky. Až jsem byla překvapená, že jsme všichni sedávali na stejných nebo jen mírně modifikovaných židlích.

S výsledkem jste tedy spokojena?

Ano, a hlavně s průběhem spolupráce. V mmcité se naší zakázce hodně věnovali a bylo vidět, že je to strašně baví. Zodpovědnost za subdodávky, kompletace, to všechno šlo za mmcité. Paní Mikošková má můj obrovský dík.

Působí židle v prostoru Esky tak, jak jste si představovala?

Jednoznačně! Když jsem ji poprvé viděla, měla jsem z ní ohromnou radost. Hned jsme ji přinesli na stavbu a ona tam vypadala perfektně, a tak je to podle mě i v hotovém interiéru. Oproti tomu když jsme ji dali do zasedačky v kanceláři, pomyslela jsem si, že se tam úplně nehodí. Takže mě potěšilo, že funguje přesně tam, kde má.

Článek vyšel v A-magazínu, časopisu pro hosty restaurací Ambiente.

 

Co šumíš?

Načíst další článek...