Facebook

Mají farmáři zelenou?

434
16. července 2018 Autor: Simona Martínková-Racková Foto: We give you good

České zeleniny je prý málo. Přitom ji farmáři musí zároveň vyhazovat. Čím to je a co se dá s touhle paradoxní situací dělat?

S Josefem Buchalem, k němuž si pro čerstvou zeleninu pravidelně chodí nákupčí z Esky a dalších podniků Ambiente, se setkáváme v Pražské tržnici v Holešovicích. „Hala 22, stánek 21–22, úplně vzadu,“ naviguje mě. Když zakotvíme na lavičce u spřátelené pěstitelky („dnes je módní říkat farmář, ale my se považujeme spíš za zemědělce nebo pěstitele,“ poznamenává pan Buchal), dozvídám se, že sem Buchalovi jezdí prodávat zeleninu už 22 let.

„Otec mi to tu předal, když mi bylo osmnáct. Matně si pamatuju, jak jsme sem jezdili prodávat zahrádkářské přebytky ještě před revolucí,“ říká čtyřicetiletý muž. Hrdě přitom zdůrazňuje, že je už třetí generací, která se v jejich rodině věnuje zemědělství, navíc na vlastních pozemcích. Je ovšem otázka, jak to bude za pár let – a tady můžeme plynule navázat výčtem (poměrně znepokojivých) důvodů, proč je v posledních letech „málo české zeleniny“:

1. Důvod: dotace nastavené pro velké hráče
Tipněte si: jak velká je průměrná farma v České republice? 133 hektarů, což je nejvíc v celé Evropské unii. Obrovské plochy zemědělské půdy přitom zabírají podniky řízené manažery, nikoli rodinné farmy – i v tomto ohledu naše země vybočuje. „Dotace jsou u nás nastavené pro pěstitele, kteří hospodaří na 150 a více hektarech, a od toho se všechno odvíjí,“ tvrdí Josef Buchal a poznamenává, že i jejich farma s „pouhými“ 128 hektary spadá v očí úředníků do kolonky „malí zemědělci“.

2. Důvod: standard je jinde
Jak si myslíte, že takový obrovský podnik hospodaří? Ne, vskutku na těch 150 hektarech nepěstuje 150 různých plodin, pěkně co hektar, to jiný druh. „Zákon zakazuje pěstovat na velkých plochách jen jednu plodinu, takže běžnou praxí je ,točit´ tři: obilí, kukuřici a řepku,“ vysvětluje zkušený pěstitel.

Je to jednoduché, efektivní a finančně všestranně výhodné: úrodu sklidí pár pracovníků s kombajny a spol., místo aby se najímaly desítky sezonních pracovníků (což dnes není legrace, nikdo se do toho totiž nehrne). Následky jsou ovšem nedozírné, a to hned v několika ohledech. „Zejména řepka půdu dost vyčerpává, navíc se musí ošetřovat postřiky, které ekosystému rozhodně nepomáhají,“ konstatuje Josef Buchal.

I menší farmáři přitom v zájmu toho, aby se uživili, přistoupí na to, že na části (obvykle té větší, zásadní) pozemků pěstují plodiny pro velké holdingy a chtě nechtě naskočí na roztočený kolotoč: „známá firma“ jim sice garantuje skoupení celé úrody řepky apod., jenže za tu cenu, že si od nich zemědělec „povinně“ koupí osivo i požadované postřiky, a často i potřebné zemědělské stroje. Peníze za úrodu jim pak firma ani neposílá, místo toho si jen strhne příslušnou částku z leasingu kombajnu či traktoru.

Tohle velikášství (a zároveň pohodlnost) má přitom doslova devastující důsledky. Nejen na mladší generaci, která vidí, že „to jde i snadno“, a proč se tedy od rána do večera pachtit na poli, ale i na celý ekosystém. „U našich sousedů, ať je to Německo, Rakousko, nebo Maďarsko, mají i statisíce drobných zemědělců s menšími pozemky, navíc na každém pěstují jinou plodinu. To znamená nejen větší soběstačnost, ale i třeba to, že zvěř, která si hledá přirozený úkryt v polích, stačí během sklizně utéct do bezpečí.

U nás zbytečně umírají stovky srnčat – není v jejich silách uniknout před velikými stroji, které jsou na sklizeň obřích polí nezbytné,“ přidává Josef Buchal smutný příklad. Zvěř v našich podmínkách leckdy i víc škodí. „Nemá totiž na vybranou. Kdyby žila v oblasti, kde se pěstuje mnoho různých plodin, sežrala by od každé trochu. Takhle jí nezbývá než likvidovat pořád jenom třeba kukuřici, jako se to děje v případě divokých prasat,“ doplňuje.

3. Důvod: málo rodinných farem
V EU je 10,8 milionu zemědělských podniků. Jen na Rumunsko jich připadá 3,6 milionů (velmi mnoho je jich také v Itálii, Polsku, Lucembursku, Finsku či Británii) – kdežto v ČR je jich „pouhých“ 26 tisíc. Zatímco v Polsku 90 procent práce v zemědělství zastávají rodiny, u nás pracuje v zemědělských podnicích jen 25,8 procent rodinných příslušníků. Ten nepoměr dost vysvětluje, což? Důsledky jsou přitom fatální: staří pěstitelé vymírají a nemají svůj um komu předat, neboť noví, mladí zájemci zkrátka „nejsou“.

4. Důvod: málo peněz, hodně práce
Proč stále klesá zájem o farmaření, zejména u mladých lidí? Lenka Křížová, vedoucí farmy Olešná, konstatuje: „Je to fyzicky a časově náročná práce, která je ne vždy dostatečně finančně ohodnocena. Problém vidím i v horším společenském statutu člověka pracujícího v zemědělství, který je většinou přejímám z minulých dob.“ Plodiny se opravdu neptají, jestli smějí dozrát teď, nebo by se vám to spíš hodilo za dva týdny, po uzávěrce, případně po rodinné dovolené.

Na tu ostatně farmáři v sezoně ani nepomyslí. „Denně vstávám ve čtyři ráno, a když zavážím na Staré Město, tak i v půl třetí. Z pole přitom člověk odchází leckdy až za tmy. Od dubna do listopadu jede jedna plodina za druhou, vyrazit v o prázdninách s dětmi k moři nepřipadá v úvahu,“ dosvědčuje Josef Bouchal, táta čtyřleté dcerky a jedenáctiletého syna. „A to od roku 2000 už nemáme hospodářská zvířata – před těmi, kteří je chovají, smekám čepici až na zem.“

5. Důvod: administrativa a kontroly
Silně odrazující hlavně pro starší lidi. „Člověk musí pořád sledovat, co se ve směrnicích změnilo a jak to zařídit, abychom získali aspoň nějaké dotace, když už je systém nastaven pro obří podniky,“ vysvětluje Josef Buchal a podotýká, že by mu připadalo fér, kdyby byla pravidla pro celou EU jednotná. A tak často se neměnila – a lidé nebyli neustále ve stresu z hrozících kontrol a sankcí.

„I tady v tržnici vidím, co napáchalo třeba jen EET. Starší a zkušení zemědělci se ve směrnicích a požadavcích ztrácejí. O květáku by vám dokázali povídat celý večer, ale ze vší té administrativy jim jde hlava kolem,“ říká s pochopením. Důsledek? Lidé to vzdávají a raději pozemky prodají či pronajmou velkým hráčům. A ti už tam zelí a kapustu vskutku pěstovat nebudou. Navíc už de facto nefungují výkupny pro drobné pěstitele, které dřív lidi (také) motivovaly k vlastní produkci.

6. Důvod: děti a mladí se do zemědělství nehrnou
O penězích a prestiži už byla řeč. Celé to ale je začarovaný kruh: jelikož je u nás málo menších rodinných farem a většina lidí pracuje v jiných oblastech, působí mladý člověk, který „chce být zelinářem“ či chovatelem, poněkud… exoticky. „To třeba v Rakousku, kde je za Pana farmáře i ten, kdo hospodaří na deseti hektarech, jsou lidé na svou rodinnou tradici hrdí. Pracovat v zemědělství tam rozhodně není žádná ostuda – právě naopak!“ říká Josef Buchal.

A jeho děti? Syn prý sice už umí jezdit s traktorem a baví ho to, nicméně při pohledu na to, jak se rodinní příslušníci i brigádníci od rána do večera hrbí nad houfně dozrávajícími okurkami, prý prohlásil – a proč tam, tati, nezaseješ řepku? To za dva dny sklidíš, a máš vystaráno. Hm.

7. Důvod: předávání z generace na generaci nefunguje
Postupme nyní od producenta ke spotřebiteli. Schválně, jak se dělá rybízová zavařenina? Nebo na kolik způsobů zvládnete zpracovat rebarboru? A co vaše maminka… a babička? Možná je to zrovna ve vaší rodině jinak, Josef Buchal je však často svědkem toho, že mladí lidé – generace kolem dvacítky – nad ovocem a zeleninou jen bezradně postávají.

„Dovedou je zkonzumovat syrové, ale tím to hasne. Doba je uspěchaná, lidé si zvykli, že si všechno koupí v marketech, většina jich neumí ani zavařovat okurky,“ myslí si. Dětem jsou dnes bližší banány a mandarinky než třešně a švestky – tradiční české plodiny mnohdy nedokážou ani pojmenovat.

„Když jsem byl kluk, nemohli jsme se dočkat, až dozrají třešně, a kolikrát jsme je ze stromů rvali ještě napůl růžové. Tohle těšení dnešní děti neznají a to je škoda,“ dodává. A další věc: ano, česká zelenina se po určitém období „nemilosti“ v 90. letech, kdy byl hlad po všem novém a západním, dostává opět na výsluní – jenže zákazníci jsou k ní nesmírně přísní. „Vyžadují, aby byla stejně ,naleštěná´ jako ta z marketů, anebo vypadala ještě líp. Samozřejmě ji myjeme, zvlášť když je po dešti, ale stane se, že na ní kousek zeminy zůstane. A to si pak člověk leckdy vyslechne…“ mávne Josef Buchal rukou.

Lidé zkrátka ztrácejí reálnou představu o tom, co pěstování plodin obnáší – i že vyžaduje určitý čas. „Pojem často ztrácejí už i starší lidé. V březnu jsme rádi, že roztaje půda a můžeme pomalu začít sázet, a přijde ke mně na stánek babička a diví se, že nemáme třešně, když přece svítí sluníčko a ona koupila včera v obchodě vnoučatům jahody,“ dává další příklad.

8. Důvod: obchodníci diktují podmínky
Brambory výhradně 5 až 6 centimetrů, cuketa 20 cm a dost, květáky velikosti „6 do bedny“. Takto často znějí požadavky odběratelů, zvlášť těch velkých. Pokud je na ně pěstitel odkázán a neprovozuje například prodej ze dvora nebo nejezdí prodávat na trh či do tržnice, pak mu nadměrečné i podměrečné plodiny prostě zůstanou „na ocet“. Na kompostu tak často končí i ovoce a zelenina, které jsou naprosto v pořádku, jen se někomu nevešly do tabulek.

„Jednotliví zákazníci přitom často naopak uvítají ,nestandardní´ plodiny – někdo vaří jen sám pro sebe, jiný má velkou rodinu nebo chystá oslavu… Také nákupčím z restaurací jsou velikost nebo tvar zeleniny většinou lhostejné, zásadní je pro ně čerstvost a kvalita. Kdyby takhle uvažovali všichni, jsme někde úplně jinde,“ uzavírá Josef Buchal.

Co s tím?
Není to absurdní, na jedné straně složitě pátrat po dobré české zelenině, a na druhé straně ji vyhazovat? Dlouhodobě pomůže jen důsledná „osvěta“, zaměřená především na ty nejmladší, ba nejmenší. Na farmě Olešná to ovšem začali řešit tady a teď.

„Letos máme poprvé nasmlouváno, že firma Fresh bedýnky odebere veškerou naši produkci. Samozřejmě, že vždy zůstává asi 10–15 %, které se přes veškerou naši snahu musí vyhodit,“ připouští šéfka farmy Lenka Křížová.

„V předchozích letech jsme měli problém s odběrem nestandardní zeleniny, většinou však šlo o konvenční velkoobchody, které mají normy nastavené na typově stejnou zeleninu z holandských skleníků a jinou nepřijímají. Letos ale společně s Ambiente začneme s projektem na zpracování veškeré nestandardní nebo ,dvojkové´ produkce. Naše společná vize je, že tato zelenina bude hned po utržení ve foliovníku zpracována přímo u nás na farmě. Odpadne tak přeprava na dlouhé vzdálenosti a s tím spojené riziko poškození.“

Jak Lenka Křížová zdůrazňuje, právě „dvojková produkce“ bývá plná té nejlepší, koncentrované chuti. „Třeba rajčata ve správné zralosti jsou přímo nabitá pravou rajčatovou chutí, jenže už jsou měkká, tudíž nevhodná k přepravě a prodeji v obchodě. Takže ideální produkt na salsy, omáčky, čatní…“ naznačuje, kudy se bude společný projekt ubírat.

Zelenina z Království
Království je oblast mezi Českým Brodem a Kolínem. Právě tam Buchalovi farmaří už třetí generací: otec, oba synové a další členové rodinného klanu. „Po roce 1990, kdy tátovi vrátili pozemky, jsme k obilné výrobě přidali i zeleninu a brambory. Naše hlavní plodiny jsou brambory, cibule, zelí, česnek, doplňkově pěstujeme i kapustu, červené zelí, a samozřejmě sezonní záležitosti, jakou jsou jahody a třešně,“ vypočítává Josef Buchal.

Zároveň působí i v organizaci ARZ, která sdružuje regionální výrobce. „Když nemám celý sortiment, doplním ho produkty od jiných pěstitelů od nás, a oni ode mě zase berou třeba brambory. Pomáháme si a doplňujeme se. I tohle je způsob, jak situaci zlepšit,“ říká. 

Článek vyšel v letním čísle A časopisu

Článek vyšel v letním čísle A časopisu

Čtěte PDF nebo si ho vezměte v jakékoliv restauraci Ambiente.

Zvednout pokličku a přivonět si

Načíst další článek...