Simona Martínková Racková
Simono, jak se ti se mnou spolupracuje?
Výborně, Blani. Myslím, že za těch pět společných let jsme se hezky sehrály. Pamatuju si, jak mi Šárka Hamanová poslala tvůj první článek – rozhovor s lidmi z brněnské čokoládovny Ajala a řekla, ať si tě vezmu na starost. Do sdíleného souboru jsem tenkrát vepsala snad třicet poznámek a byla jsem trochu v napětí, jak se k tomu postavíš. A tebe to neodradilo. Naopak! Poděkovala jsi mi, poznámky jsi zapracovala – a od té chvíle dostávaly texty na Jídle a radosti právě takovou podobu, jakou potřebujeme.
A to?
Se Šárkou se známe prakticky od počátků Apetitu, pracovaly jsme spolu tehdy v redakci, tudíž jsme se rychle shodly na tom, jakým stylem chceme blog psát. Články mají být erudované, ale zároveň srozumitelné a naservírované tak, aby se příjemce hodně dozvídal, a přitom ho to bavilo. Balancujeme na pomezí odborných textů a lifestylu, jdeme do hloubky, a zároveň se snažíme čtenáře nezahltit. Jako editorka hlídám, aby se články dobře četly, aby text přirozeně plynul a nic v něm nedrhlo, ale samozřejmě je zásadní i funkčnost. Zvlášť u receptů, ty vnímám jako samostatnou a poměrně specifickou disciplínu.
Co musí splňovat dobře napsaný recept?
Především by měl být empatický a myslet v první řadě na čtenáře, na jejich rozdílné kuchařské znalosti a zkušenosti. Cílem je, aby lidé zažili radost z vaření a pokud možno i z úspěchu, a ne aby se ztratili hned u druhého bodu v postupu. Při psaní receptů doporučuju sdílet raději víc informací a zopakovat klidně i notoricky známé rady – zkušenější kuchař je vždycky může přeskočit. Nezdá se to, ale velkou roli hrají detaily, jako je předehřátá trouba nebo to, že si máslo vyndáš z lednice s předstihem, aby změklo. Nelze počítat s tím, že „to přece každý ví“ – někdo s námi třeba opravdu peče poprvé, jiný zrovna spěchá nebo je roztržitý…
Dodržování určitých pravidel vyžaduje i seznam surovin. Je praktické vyjmenovávat je v takovém pořadí, ve kterém je při vaření použijete, a být maximálně přesní a konkrétní – vypsat třeba „100 g másla na těsto + 50 g na krém + na vymazání plechu“. A vždycky si představit, že dané jídlo připravujete ne v profesionální kuchyni, ale v domácích podmínkách – a přizpůsobit tomu jak nejrůznější nuance v postupu, tak množství surovin a porcí.
V Apetitu jsme kdysi měli jako téma nakládání zeleniny podle šéfkuchařů, a když nám dodávali své recepty, každý z nich to pojal jinak – někdo ve velkém jako pro potřeby restaurace, jiný naopak uvedl množství jen na jednu sklenici. Paní šéfredaktorka nás tedy poprosila, abychom to sjednotily, tak jsme s kolegyněmi vše poctivě přepočítaly – a v receptech pak byly položky typu „350 hořčičných semínek“. Úkol hodný Popelky, což nám ovšem ve víru uzávěrky vůbec nedošlo. Tak takových lapsů se snažím u nás na blogu vyvarovat a raději čtu speciálně recepty opravdu ostražitě a několikrát.
Jak bys popsala svoji práci editorky?
Mým posláním je dělat z dobrých textů ještě lepší. Z praxe mám pocit, že existují dva typy editorů. První je spokojený, když článek odpovídá standardům a je takzvaně v pořádku, kdežto ten druhý hned přemýšlí o tom, jak by mohl text posunout k jeho ideální podobě – a já jsem ten druhý typ. Nejde přitom o to, že text „přepíšete“ po svém – je třeba pracovat s ním citlivě, rozpoznat a zvýraznit jeho silné stránky, a naopak potlačit ty slabé. Anebo je proměnit v přednost. Je to vlastně docela napínavé a dobrodružné, a asi proto mě redigování pořád moc baví a naplňuje. Jsem zkrátka ve svém živlu.
Tady na blogu Jídlo a radost hlídám kvalitu všeho, co publikujeme. Každý žánr ovšem vyžaduje trochu jiný přístup. V rozhovorech je třeba respektovat jazyk toho, kdo mluví, a proto zasahuju do formulací opatrněji než ve článcích, které stojí na receptu nebo teorii. Tam už nehraje individuální autorský vklad tak zásadní roli, ale i tak se snažím být ohleduplná vůči osobitému jazyku toho, kdo text napsal. Ve stylu se totiž odráží náš způsob uvažování, nejsou to jen „nějaká slovíčka“. Největší pochvalou pro mě je, když mi autor napíše, že si žádných úprav nevšiml, a přitom jsem s textem intenzivně pracovala.
Na co jsi v textech o gastronomii háklivá?
Hlavně na povýšenost a snobství. Naprosto chápu nadšení a zápal, jenže někteří pak, třeba i mimoděk, prezentují své názory jako jedinou možnou cestu. To může to být jednak kontraproduktivní – čtenáře to spíš odradí, než přitáhne –, jednak pak dotyčný může působit arogantně, i když třeba dělá skvělé a inspirativní věci. Proto se snažím takové projevy zjemnit – často pomůže i opravdu malý posun.
Pokud jde o konkrétní slova, speciálně v textech o gastronomii mi vadí žoviálnost a podbízivost – zdrobněliny a pomlaskávání mezi řádky, na to jsem fakt alergická. Je ale fakt, že při redigování se ze mě stává perfekcionistka. Sama víš, jak jsem citlivá na záměnu „gurmeta“ za „gurmána“. Gurmet je labužník, „gurmán“ označuje žrouta. Kdykoli se s tím setkám, vždycky si vzpomenu na svou někdejší kolegyni Jitku Rákosníkovou – pracovat s ní pro mě byla velká škola a jsem jí za to dodnes vděčná.
Výzvou při psaní i redigování je kuchařský slang – kolikrát už jsme společně hledaly synonyma pro slova typu „zdělávat“ nebo „nandat“, viď? Stejně tak se vyhýbám slovesům s nezvyklými předponami jako „přichutit”. Jazyková norma je sice pružná a sama ráda sleduju, jak se jazyk vyvíjí, ale Jídlo a radost má spisovný úzus a určitý styl, který společně vědomě udržujeme a pečujeme o něj. Píšeme češtinou, ne kuchařštinou.
Jaké typy textů rediguješ ze všeho nejraději?
Mám moc ráda živé, pulzující rozhovory, zvlášť pokud jdou až na dřeň a dokážou u čtenáře vzbudit emoce, zájem a nadšení. Zároveň mi ale vyhovuje, že se na blogu střídají různé žánry. Nebavilo by mě redigovat kupříkladu jen samé kuchařky, ačkoli když držíš v ruce vytištěnou knihu, přináší to úplně jiné uspokojení z odvedené práce, než když vydáváme články v online prostoru. I proto mě těší, že se podílím i na tištěných interních novinách Morek. Navíc tak můžu nahlížet do provozů Ambiente a jejich zákulisí, to mě jako člověka z jiného oboru hodně zajímá.
Díky editování potkávám spoustu inspirativních lidí z branže, která v mnoha ohledech kontrastuje s mým dalším domovem, a tím je literární scéna. Svět gastronomie mi připadá víc přímý a hmatatelný – a naučil mě milovat jídlo a vidět ho zase z jiného úhlu pohledu. Kromě toho se s každým článkem dočítám něco nového o trendech a fenoménech, takže když pracuju, zároveň si rozšiřuju obzory.
Jak moc se redigování liší od psaní poezie?
Diametrálně. Redigování mě ukotvuje, v podstatě si u něj psychicky odpočinu, a básně naopak píšu, když potřebuju upustit páru a uvolnit přetlak – emocí, vjemů, myšlenek. Přirovnala bych to k tanci, který je mou další vášní – v tu chvíli se naprosto uvolním a jsem jen sama (se) sebou. Nedovedu si představit život bez poezie, ale ani bez práce s texty jiných autorů. Takhle je to ve zdravé rovnováze. Když rediguju, dělám tím něco pro druhé, a když píšu, je to chvíle jen pro mě.
Je to už víc než dvacet let, co mi nabídli místo redaktorky v jednom ženském magazínu a jen tak mezi řečí se zeptali, jestli bych nechtěla nastoupit spíš jako editorka, tu totiž hledali také. Kývla jsem, a přitom jsem netušila, co taková editorka vlastně dělá. Následující den mě pozvali na zkoušku – vzorový text jsem redigovala sedm hodin. Byla jsem pak úplně vyšťavená – ale to místo jsem dostala. V tu chvíli mi došlo, že pro tuhle práci jsem se narodila, že tohle je pro mě to pravé. A myslím si to dodnes.
Co musí umět editorka gastronomických textů?
V podstatě totéž, co se očekává od tebe v roli redaktorky. Měla by s jistotou ovládat jazyk a rozumět mu, být precizní a zároveň flexibilní, dobře vycházet s různými typy lidí, ale hlavně milovat jak psaní, tak i gastronomii. S textem je to jako s jídlem v restauracích – čtenář pozná, jestli se článek připravoval s láskou.
Líbil se vám článek?
Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.