Při objednávkách jsem vždycky měl specifické požadavky – jednou to byla ryba nasucho s přesnou gramáží listového salátu, jindy dvě vařená vejce se syrovou zeleninou. Samostatnou kapitolou byla pravidelná objednávka jednoho jablka místo dezertu. Vzhledem k této dietě jsem se některým podnikům raději záměrně vyhýbal.

Všechna má netradiční přání byla vyslyšena a většinou jsem dostal, co jsem chtěl. Potud bylo vše na jedničku. Dojem z návštěv byl ale dost různorodý – od proaktivního přístupu s nabídkou alternativ přes očekávatelné nahrazení „něčeho něčím“ až po konstatování, že to snad půjde. Velkou roli hrála neverbální komunikace, mimika, empatie, zkrátka způsob dialogu mezi mnou a obsluhou.

Zjednodušeně řečeno – někdy jsem odcházel s pocitem, že otravuju a vymýšlím si, jindy jsem byl naopak blažený, jak o mě obsluha s radostí pečovala. To v podstatě rozhodovalo o celkovém dojmu.

Nejde totiž zdaleka jen o to, předvést bezchybný, rutinní výkon a nic nepokazit. Jsem přesvědčený, že neméně důležitou roli hrají i emoce, které návštěvu restaurace provázejí. Za mě je ideální vyvážená kombinace obojího.