Facebook

Nikdy není pozdě začít!

954
11. března 2018 Autor: Anna Nosková Foto: Honza Zima

Život je příliš krátký na to, abychom dělali něco, pro co naše srdce nehoří. Inspirujte se příběhy těch, kdo původně zkoušeli úplně jiné profese, než se stali součástí týmu Ambiente.

Zní to jako pohádka o někom, kdo miloval vaření, ale myslel si, že by měl dělat něco jiného. Pak jednoho dne sebral odvahu, své dosavadní práci zamával na rozloučenou a vkročil do dveří své oblíbené restaurace nebo řeznictví, aby se z návštěvníka proměnil v toho, kdo ji pomáhá tvořit.

Tuhle historku jsem si nevymyslela, ty nejlepší příběhy se odehrávají všude kolem nás. Aby se to, co milujete, stalo vaším denním chlebem, potřebujete několik ingrediencí: vášeň, odvahu, nebát se změny a chuť se učit.

Z právničky kreativní šéfkuchařkou
Vzdělávat se Jana Bilíková rozhodně uměla. Takže nastoupila na právnickou fakultu – snila však o tom, že si jednou otevře restauraci.

„Odmalička mě bavilo vaření, ale pak jsem se rozhodla, že se stanu právničkou, abych získala prostředky pro svůj podnik. Jenže během studií jsem pochopila, že nejsem stavěná na to, abych se pohybovala v takovém prostředí, jako je právnická praxe. Chtěla jsem něco, čím budu ostatním lidem dělat radost a co bude zároveň těšit i mě. Takže jsem začala brigádničit v různých restauracích a ve třiadvaceti jsem dostala výuční list,“ vypráví Jana.

Později pracovala v La Degustation Bohême Bourgeoise a nyní působí v týmu kreativních šéfkuchařů Ambiente.

Radost hned!
„Když podám dítěti párek v rohlíku a vidím, jak se mu rozzáří oči, jsem absolutně spokojený,“ říká Martin Blum. Dřív pomáhal lidem nalézt ztracené štěstí mnohem složitějším způsobem. Jako psycholog dva roky dojížděl do rakouských uprchlických táborů, kde se věnoval lidem postiženým válkou.

„Moje rodiče emigrovali z Československa do Salcburku, ale doma se cítím v Praze. Při jedné své návštěvě jsem zašel do Našeho masa a okamžitě jsem si ho oblíbil. Natolik, že jsem se tam, trochu z legrace, přihlásil o práci. Nevěřili mi, že vydržím celý den, a nakonec z toho byl rok a půl,“ vzpomíná řezník Martin Blum. Momentálně připravuje pro Ambiente nový projekt.

Martin Blum

Ačkoliv ho studium psychologie ve Vídni moc bavilo, dnes jako zarytý foodie vidí větší smysl v něčem, co okolí prospěje přece jen rychleji. „Jídlo je pro mě prostředek, který vyřeší spoustu problémů. Požitek, okolo něhož se točí celý můj život. Podle toho, co budu kde jíst, si totiž plánuju den,“ tvrdí.

„Když podám dítěti párek v rohlíku a vidím, jak se mu rozzáří oči, jsem absolutně spokojený,“ říká Martin Blum.

Sochy k jídlu
Prvotním impulsem byly pořady o vaření. Právě díky nim se Pepa Bouše rozhodl, že povýší svůj koníček na umělecké dílo. „Díval jsem se na proces přípravy, jak to dělá třeba Heston Blumenthal. Jsem technicky založený člověk, postupy mě proto fascinovaly,“ prozrazuje absolvent střední sochařské školy. Pokračovat chtěl studiem designu.

„Když to nevyšlo a měl jsem před sebou bezprizorní rok, úplně jsem se ponořil do vaření. Přijali mě do nově otevřeného Lokálu Hamburk, strávil jsem tam čtvrt roku. Pak jsem zkusil pracovat i mimo Ambiente, ale narazil jsem na realitu. Jinde se to nedělalo tak hezky a to jsem nechtěl akceptovat. Takže jsem se vrátil, pokračoval jsem v Našem mase. Když jsem se dostal na stáž do La Degustation Bohême Bourgeoise, byl to pro mě splněný sen. Meta, na kterou bych se dřív neodvážil ani pomyslet. Pořád mi připadá neuvěřitelné, že mi nabídli, abych tu po skončení stáže zůstal,“ říká Pepa Bouše.

Od počítače přes kuchyň okolo světa
Zuzana Cabalová se nebojí experimentovat. Vystudovaná laborantka nastoupila jako obchodnice v Pepsi Cole, ale pochopila, že místo vysedávání u počítače sní o práci u plotny.

„Přihlásila jsem se tedy dálkově na gastronomickou školu a tam jsem potřebovala praxi. Sestra mi dodala odvahu, abych napsala do La Degustation. Vzali mě na stáž a nakonec nezůstalo jen u ní. Jenže čím jsem tu déle, tím víc mám pocit, že se potřebuju učit. Proto teď jedu na zkušenou do světa, poznávat jiné země a kultury. Doufám ale, že se pak budu moct do Ambiente vrátit. Je tu úžasný tým lidí, který mě vedl a pomáhal mi,“ vysvětluje Zuzana.

Láska k Františkovi
Původně se Markéta Libánská viděla spíš ve vzduchu než v kuchyni. Vystudovala totiž provozování leteckých podniků. Tenhle sen jí ale nevyšel a ona se rozhodla dát průchod své další vášni – gastronomii.

„Pořád jsem něco vařila a pekla, tak jsem z hecu otevřela web Ambiente a odpověděla na inzerát na pozici kuchař/řezník do Čestru. Mysleli si, že chci na plac, tak jsem vysvětlila, že mě zajímá spíš vaření, i když jsem do té doby v profesionální kuchyni nebyla. Zástupce šéfkuchaře Michal Mráz se mě zeptal, jestli umím uvařit svíčkovou, a když jsem řekla, že jo, pozval mě na zkoušku,“ rekapituluje Markéta. V Čestru pak pracovala v úseku studené kuchyně a nosila jídla na plac.

Později se seznámila s Františkem Kšánou – a zamilovala se. Ve vší počestnosti, samozřejmě. „Absolutně mě nadchl, a tak jsem přešla do Našeho masa. Zároveň jsem chodila do Pastacaffé péct koláče,“ doplňuje. Na to už ale nemá čas, většinu jí ho totiž zabere nové masové miminko: Markéta vede karlínský podnik Grils.

Už nám věříte, že nikdy není pozdě začít? Dostali jste chuť jít si za svým snem? Můžeme to zkusit spolu. Přihlaste se tady.

Suroviny, bez kterých se Angličan neobejde

Načíst další článek...