Ač znám Prahu dobře, do kostela sv. Tomáše na Malé Straně, přistavěného ke komplexu augustiniánského kláštera, jsem zavítal poprvé. Velkolepá budova, tichá a důstojná, je svědkem staletí a ozvěna podrážek, rozléhající se chodbami, je jediným zvukem široko daleko.

V jedné z velkých místností stojí pod křížem pracovní stůl, u něhož se živě povídá a soustředěně pracuje. Právě u sv. Tomáše probíhají pravidelné čtvrteční dílny pro lidi bez domova, které pořádá sociální služba Program Máří. Tentokrát zde tvoří desítka lidí, z nichž mnozí dílnu navštěvují již mnoho let a pamatují i časy, kdy ještě probíhala v karlínské Pernerově ulici. Dnes je na pořadu dne výroba krepových a látkových květin k prodeji na trzích. Všichni pečlivě pracují a sálem znějí útržky rozhovorů.

Elegán bez domova

Nejvíc je slyšet pan Svoboda, 69letý elegán, který během hodiny probere vše od procházek po hřbitovech až po současné politické dění. Pan Svoboda, původem z Jáchymova, krátce po revoluci přišel o byt a rozhodl se bez ničeho hledat štěstí v Praze. Spával venku, pod mostem, a společnost mu dělal převážně kocour Oskárek. Po pár letech jeho pán zažádal o předčasný důchod, nicméně pohledávky zdravotní pojišťovny ho přivedly do finančních problémů. Časem začal pracovat jako noční hlídač a se spolubydlícím se nastěhoval do bytu v Řeporyjích. Jednoho dne ovšem vypečený spolubydlící zmizel i s penězi a pan Svoboda se musel znovu odrážet ode dna. Když se bavíme o Obědu pro dalšího, pan Svoboda si nápad pochvaluje. „Jsem rád, že se najdou lidi se sociálním cítěním, kteří oběd koupí,“ dodává.

V tu chvíli do našeho rozhovoru vstupuje rázná Jarka, která už s dcerou Oběd pro dalšího vyzkoušela v karlínském Hamburku. A nešetří chválou – Lokál se jí zdál útulný, příjemný a na jídle si pochutnala. Bude-li mít příležitost, ráda si tenhle zážitek zopakuje. Jak říká, „pro určitý druh bezdomovců je tohle skvělá příležitost“. Chvilku se zamyslí a začne zasněně vzpomínat na starý Hamburk...

„Na ulici se naučíte s ničím se nebabrat.“

Paní Karolína je ze všech přítomných nejtišší, celou dobu trpělivě vyšívá. O tom, jak se dostala na ulici, se jí mluvit nechce a nehodlá se ani ohlížet za minulostí. Tvrdí, že v životě si nejvíc cení rychlého rozhodování: „Na ulici se naučíte s ničím se nebabrat.“ Oběd pro dalšího by jí udělal radost, ovšem k návštěvě Lokálu by se musela odhodlávat. Jarka ji přerušuje, prý se „není čeho bát“, a já ji ujišťuju, že si s sebou klidně může vzít vyšívání.

Když se Karolíny ptám, co ji těší, kromě ručních prací se zmiňuje i o prostých projevech lidskosti: „Někdy stačí jen pár slov, a je to.“ Pokud v Lokále příště narazíte na dámu středního věku, co u oběda tiše vyšívá, můžete s ní těch pár slov prohodit...