Facebook

Od lžíce po celý svět

13. října 2015 Autor: Lucie Kohoutová Foto: Fondazione MAXXI

Včelí úly pro městské budovy od jednoho z nejrespektovanějších architektonických ateliérů, poťouchle dystopický kobylkový fastfood budoucnosti (možná ne tak vzdálené), britská propaganda z druhé světové války, angažované výkřiky o městském zahradničení, bombajský rozvoz ešusů a jedna old school lednička…

Zbytky po surrealistickém dýchánku Andrého Bretona ve vrcholné formě? Nikolivěk, to jen vysoce aktuální výstava Food dal cucchiaio al mondo (Jídlo od lžíce po celý svět), která právě probíhá v římském Národním muzeu umění XXI. století (MAXXI), v souladu se současným trendem nabízí návštěvníkovi mnoho perspektiv, z nichž lze nahlížet jídlo jako fenomén formující své bezprostřední i vzdálené okolí.

Méně klestí, více emancipace

Zdánlivá kakofonie je tedy ve skutečnosti široce pojatým konceptuálním „sborníkem” na téma potrava a její existence v sociálním prostoru, od mikroměřítka titulní lžíce-člověka po makroúroveň planetárního koloběhu potravin. Nijak zvlášť sevřený tvar výstavy (a velkoryse volný plán výstavních prostor) vybízí ke svobodnému procházení šesti hlavních okruhů (tělo, domov, ulice, město, krajina, svět), a hlavně k zamýšlení se nad přesahy, které zdánlivě prostá potřeba nasytit (se) může mít.

Třeba v rovině emancipace: možnost uchovat a přenášet jídlo – proto ta lednička i nedaleká jásavě plastová kolekce Tupperware ze šedesátých let – uvolnila ženám v domácnosti ruce i denní rozvrh. Nejrůznější modely kamínek pro země třetího světa, podporované OSN a neziskovými organizacemi, zase díky efektivnější spotřebě umožňují ženám trávit méně času sběrem paliva. A jelikož se při této činnosti velmi často stávají terčem útoků a násilí, kamínka tak přispívají k jejich bezpečnosti…

Na lehčí (i když…) notu hrají třeba obrazovky s dokola běžícími pořady o vaření – jejich zmnožení sugestivně zesiluje sdělení, jak obsesivní podoby může současný trend „televizního jídla” nabývat. Nejsilněji si to uvědomíte ve chvíli, kdy kamera v dramatických přechodech z celku na detail snímá soustředěné výrazy účastníků dětské verze pořadu Masterchef. Jejich nažehlené rondonky i pečlivě prováděný fine-diningový plating soutěžních pokrmů diváka transportují do neználkovského světa děsivě dokonalých zmenšenin šéfkuchařů.

Architektonická smetánka

Jednu z nejpříjemnějších dovedností jídla, totiž sloužit jako základní kámen společenské události či kvalitního veřejného prostoru, tematizují exponáty jako White Limousine. Dlouhatánský zářivě bělostný povoz (skutečně je mobilní) s vybavenou kuchyní pochází ze slavného tokijského ateliéru Bow-Wow. Limuzína je inspirována japonskými historickými pouličními stánky yatai a představuje instantní #communaltable: přistav, začni vařit, rozdej židle, voilà – z náhodných kolemjdoucích jsou rázem spolustolovníci! (Aktuální #streetfood vlna? Jasně, akorát už od roku 2003…)

Neotřesitelnou pozici jídla na společenském výsluní (prvního světa) dokládá i jeho spojení se špičkovou architekturou, zde například renesance městských tržnic v podání renomovaných studií jako MVRDV nebo Miralles/Tagliabue (rotterdamská Markthal, respektive Mercat de Santa Caterina v Barceloně). Nebo supermarkety Superstore, které oponují banální architektuře zaměnitelných plechových budek novostavbami navrženými na míru konkrétního místa i industriálními konverzemi. Nebo osobitá moderní sídla vyhlášených vinařství v italském Jižním Tyrolsku. Nebo videorozhovor se šéfkuchařem Thomasem Kellerem o budování nové kuchyně pro jeho legendární French Laundry ve spolupráci s norskou kanceláří Snøhetta. Nebo… jako fanoušek dobré architektury se tu zkrátka dost kvalitně nakrmíte.

A bude hůř… nebo taky ne

Výstup do patra znamená naopak čím dál serióznější a apelativnější ponor do politických přesahů a problematiky koloběhu potravin. Vše vrcholí rozsáhlou expozicí věnovanou jejich asymetrické distribuci a plýtvání; enormní množství grafů a čísel by si zasloužilo atraktivnější zpracování nebo aspoň pozici blíže počátku výstavy. Takhle si je vychutná jen opravdový datafreak.

Monumentální freska Granary naštěstí zaujme víc: hravě ilustrovaná časová osa od starověkého Egypta po současnost dokumentuje, jak ovládání sýpek – zásob obilí jakožto zásadního zdroje – v historii představovalo klíčový faktor i symbol držení moci. Výrazným tématem je #udrzitelnost a potravní soběstačnost – například v podobě lakonických agitačních plakátů z válečné Anglie, na kterých špičkoví kreativci a grafici své doby apelují na šetrné zacházení s potravinami i zbytky jako nutný akt patriotismu a obrany vlasti.

Jak se jen historie s jemnými nuancemi opakuje, napadne vás při pohledu na dnešní hnutí Agricivismo a jeho burcující (a nutně trochu simplistní) výzvy k #urbangardening i další koncepty využití všech volných ploch ve městě k agroprodukci. Například ty v úvodu zmiňované střešní úly od – surprise, surprise – ateliéru Snøhetta (samozřejmě jsou vybroušeně skandinávsky krásné, ekologické a udržitelné, Umwelt zu Liebe).

Takže? Možná trochu moc doširoka rozlité a s kolísavou úrovní exponátů, ale inspirativní. Jestli vás baví jídlo, architektura a míříte do Říma, neváhala bych. Výstava potrvá do 1. listopadu.

Praktické návštěvníkovo okénko

Rozjímání nad jídloprostorem vám zabere dvě tři hodiny, záleží na tom, jak moc se rozplýváte nad detaily a jak pozorně čtete. Každopádně v MAXXI se dá strávit i celý den, ať už v dalších expozicích, nebo občerstvováním se lokálními pokrmy v muzejním bistru a obdivováním architektury Zahy Hadid. Její typický rukopis (který si pracovně nazývám „organická agrese” a občas mě už trochu nebaví, ale tady sedí dokonale) MAXXI nesmírně sluší – symbolizuje jeho zaostření na současnost, vytváří dynamický, velkorysý prostor v interiéru i exteriéru a výtečně komunikuje s industriálními budovami z přelomu 19. a 20. století, které k muzeu také patří (kavárna, výzkumné centrum).

 

Industriál v Karlíně

Načíst další článek...