Facebook

Těším se, až do Prahy dorazí dobrá čína a mexické jídlo

108
22. března 2017 Autor: Lucie Kohoutová Foto: Archiv Elišky Podzimkové

Dělala animace pro New York Film Academy, Jamieho Olivera, Vogue či Tomáše Kluse. Miluje brunche a ráda by připravila průvodce po New Yorku. Seznamte se s Eliškou Podzimkovou!

Podobně jako Vladimír Boudník neviděl jen skvrnu nebo díru ve zdi, dokáže i Eliška Podzimková nahlédnout za viditelnou vrstvu města a nabídnout jeho roztomilejší, vtipnější nebo magrittovsky surreálnou verzi. Umí to tak dobře, že se z jejího účtu Animate NY (dnes už @eliskap) stal hit Instagramu a přinesl jí spoustu prestižních zakázek. Kromě toho má dobře vychovaného psa a potkat se s ní na snídani je radost, která vám zajistí dobrou náladu na celý den.

Jak ses vlastně ocitla v New Yorku?

To je dlouhá historie: na semestr jsme doma měli studentku z New Yorku, v rámci malého programu asi pro patnáct studentů různých uměleckých oborů. Stala se z ní taková moje americká sestra a další léto mě pozvala zase k nim, tak jsem se tam na měsíc vydala. Táta ovšem předtím prohlásil něco ve smyslu, že se tam nebudu jenom flákat, a tak jsem si našla workshop 3D animace na New York Film Academy.

Když jsem se vrátila do Čech, začala jsem obrázky z New Yorku dokreslovat a dávat je na Instagram. Všimlo si toho newyorské Metro, dalo mojí fotku na titulku a díky tomu se o mně dozvěděl někdo z New York Film Academy. Hned ten den, kdy článek vyšel, volal ředitel školy a nabídl mi práci.

To se kruh pěkně uzavřel…

Ono to bylo ještě trochu složitější. V tu chvíli sice byl můj sen přestěhovat se do New Yorku, jenže jsem si tady v Čechách ještě potřebovala dodělat bakaláře. Takže si na mě museli počkat; navíc umělecké vízum jsem si vyřizovala skoro rok. Složitě dokládáš reference, články z médií o své práci a spoustu dalších papírů, ale na konci máš mnohem svobodnější vízum, než jsou ta klasická, kdy ti úřady hlídají příjmy a všechno možné.

Když jsem pak odjela, ani jsem přesně nevěděla, co tam budu dělat; nakonec to bylo všechno od obsahu sociálních sítí přes edukativní videa až po zábavnější propagaci školy. Ale vydržela jsem tam jenom něco málo přes rok, protože ačkoli je to tvůrčí práce, moc nás nepouštěli ven a já nejsem člověk, který by seděl v kanclu a držel hodiny od-do. To se těžko vymýšlí něco kreativního. Když tě nepustí ani na dvě hodiny fotit, jenom z hlavy si nápady nevyhlodáš. Potřebuju mít na co reagovat.

Jdeš ven s už nápadem, co vyfotit a jak to dokreslit, nebo je prvotní záznam z terénu a pak až fantazie a postprodukce?

Obojí, ale radši napřed fotím a pak doma kouknu na výsledek a vymýšlím. Když to dělám naopak, přijde mi to trochu strojené.

Znáš písničkáře Kittchena? Bydlí taky na Letné a jeho song „Pod Prahou“ vypráví o tom, že pod městem, které znáš, je ještě další. Intenzivně se mi to vybavilo, když jsem koukala na tvoje fotky s imaginární nadstavbou míst v NY nebo Praze. Třeba jak jdou kachny po nástupišti metra Madison Square Garden. Zábavná skrytá surreálně magicko-realistická vrstva známého prostoru, která ti město zabydlí úplně jinak. Pracuješ s podobnými odkazy vědomě?

Někdy jo. Nebo fotka reaguje na něco, co jsem na tom místě zažila, ale když se mě někdo zeptá, co ten obrázek znamená, vždycky říkám, ať si to vymysli sám. To mě na tom právě baví. Dotyčný totiž často přijde s věcmi, které by mě vůbec nenapadly, a kolikrát je to lepší než moje původní story.

Třeba jeden z prvních obrázků – na Brooklyn Bridge jsem dokreslila přecházející slony, a na Instagramu někdo napsal: „Hej, znáš tu legendu o brooklynským mostě, že se tam poslalo dvacet slonů, aby se zjistila zátěž?“ Já to vůbec nevěděla, úplná náhoda… U těch kachen se lidi zase pod fotkou dohadovali, jestli je to real, nebo fake, což mi přišlo fakt legrační.

Kromě Animate NY tě proslavila i práce pro Jamieho Olivera, jedna z tvých záviděníhodných referencí. Jak se to přihodilo?

Přes Davida Loftuse, jeho fotografa. Musím říct, že jsem v té době nevěděla, co dělá, ale jeho asistentka mi napsala e-mail, jestli nechci upravit nějakou jeho fotku. V tu dobu jsem hodně jela New York, takže jsem si vybrala jednu, kde Jamie jede zasněný newyorským metrem, a udělala jsem z toho tu zeleninovou fotku. Davidovi se to hrozně líbilo. Asi za dva měsíce přišla výzva, abych natočila krátké video pro Food Revolution, čímž jsem se začala zajímat o celou tuhle akci.

Food Revolution není jediná dobročinná kampaň, ve které se angažuješ, že? Nedávno jsi ilustrovala pro Den dětské onkologie…

To je srdcovka. Jednak jsem si tím v šestnácti sama prošla, jednak ten projekt založila moje tehdejší paní doktorka Hrdličková. Tak dlouho jsem si říkala, že jí napíšu, až se najednou sama ozvala, ať se zapojím. Zkrátka to zaklaplo, dokonce teď chystáme něco s Petrem Hrickem, který má za sebou podobnou nemoc a začal fotit díky tomu, že mu kamarád na onkologii přinesl foťák, ať se v nemocnici zabaví. Teď to posílá dál tak, že učí dětské onkologické pacienty fotit, a pracujeme spolu na dalším projektu. On dělá kouzelný fotky, lidi na nich třeba lítají, a já je budu dokreslovat.

Plánujeme se spojit s dalšími lidmi, abychom mohli dětem pořídit do pokoje dejme tomu X-box. Finanční situace rodin s dítětem na onkologii může být dost napjatá, protože jeden rodič často musí přestat pracovat, aby se mohl věnovat nemocnému potomkovi, a pak nemají třeba na to, aby mu pořídili telefon. Tady vidíme prostor, jak můžeme pomoci a ve spojení s dalšími partnery jim obstarat něco pro ukrácení chvíle.

Jsi hodně otevřená, co se týče soukromí i přítomnosti na sociálních sítích…

Nevadí mi bavit se o rakovině ani o tom, že mám přítelkyni. Nevidím důvod, proč se za to stydět. U onkologie mi naopak vadí, když o tom lidi nemluví, protože pak si ostatní moc nedokážou představit, co znamená být onkologický pacient. Slovo rakovina je pro většinu lidí tabu, myslí si, že znamená víceméně konec a smrt, ale tak to přece není!

Na čem kromě nadačních projektů teď pracuješ?

Jsem v milé fázi, kdy si můžu trochu vybírat… Vlastně teď spíš plánuju. Dokončuju videoklip a booklet k albu Tomáše Kluse, to je celoročně nejpřednější věc. Taky jednám s pražským magistrátem o spolupráci na několika projektech inspirovaných mým působením v New Yorku. A chci udělat vlastního průvodce New Yorkem. Díky tomu, že jsem tam žila, znám „intimnější“ místa a tipy, které se z běžných průvodců nedozvíte.

Lidi mi třeba dvakrát za týden píšou, že jsou zrovna v Brooklynu a kam tam mají jít, takže mám potřebu a chuť shrnout to na jednom místě; úplně nejlepší by byl papírový průvodce do kapsy a k tomu aplikace v telefonu, kde by byla mapa obsahující různé vizuální záležitosti, třeba videa zajímavých kanálů z New Yorku.

Samozřejmě to bude hodně o jídle, od domácí thajské zmrzliny až po můj nejoblíbenější brunch v Brooklynu. Do některých podniků se totiž vracím pokaždé, když tam jsem.

Takže jsi taky foodie!

Asi docela jo, když někam jedu, nejradši to zažívám skrz žaludek. Třeba teď v létě se chystám do Gruzie. Spolužačka mojí přítelkyně je Gruzínka, takže budeme týden u nich doma, na poctivé domácí stravě. Tahle jídla mě baví i v Praze, třeba v polívkárně v Bělehradské mají skvělý boršč a chačapuri.

Další oblíbená místa v Praze?

Ujíždím si na brunchi, v Brooklynu jsme na něj chodili pořád, tak jsem ráda, že tahle vlna dorazila i do Čech. Docela fajn je Cobra, pak klasika Louvre, tam si vždycky i zahrajeme kulečník, u vás v Esce jsme taky byli, to bylo hodně dobrý. Líbí se mi ten koncept, experimentátorství a propojování různých kuchyní a chutí, navíc přes Tomáše Kluse znám Janu Bilíkovou. Hodně mě baví vietnamská kuchyně, třeba Bánh Mì Makers, a co se pho týče, zatím pořád vede Jiřák, i když ještě jsem nebyla v Sapě. No a samozřejmě Letná – bydlím vedle Bistra 8, takže tam jsem v podstatě denně.

Který typ kuchyně je v New Yorku běžný, a tady ti chybí?

Dobrá čína. Tady na čínu nejdu, protože je mi z ní akorát zle. Přitom z New Yorku vím, jak dobrá může čínská kuchyně být. Totéž s mexickým jídem – Burrito Loco je docela fajn hladové okno, ale o plnohodnotné restauraci nevím. Na to se ale dá dívat i jako na výhodu – člověk se má na co těšit, protože ví, že to přijde. Anebo tomu i pomůže.

Což mi připomíná, že ses v jednom rozhovoru zmínila o tom, jak se Brooklyn proměňuje a gentrifikuje. Máš podobný pocit i z Prahy?

V New Yorku je to docela smutný. Asi se to dít musí, ale mohlo by to probíhat ohleduplněji k typickým brooklynským starousedlíkům, ne jim napálit třikrát dražší nájem a postupně je odsouvat. Zároveň je fakt, že dřív se v noci v Brooklynu kvůli kriminalitě v podstatě nesmělo na ulici, a teď je to „normální“ čtvrť, kde bydlí lidi v našem věku.

V Praze se mi to zdá míň zřejmé, i když zrovna Letná je mix klasických oldschool Leteňáků a aktuální hipsterské vlny, podobně jako Karlín a Žižkov. Mě osobně tahle kombinace baví, ale nevím, jak to vnímají starousedlíci – třeba na nás hipstery strašně nadávají.

Máš nějakou zakázku snů?

Dobrá otázka, to bych asi měla mít. Něco s cestováním a jídlem, ale nic konkrétního mě teď nenapadá.

Takže když vydáš průvodce svým New Yorkem, můžeš si práci snů odškrtnout…

To je fakt, a u toho asi zůstanu, protože jinak bych musela nějaký čas žít zase někde jinde,  abych udělala dalšího průvodce. A já jsem zrovna teď v Praze moc spokojená.

Sekaná 11. týden

Načíst další článek...