Kapky z historie Lokálů: Hamburk, eldorádo pro radu Vacátka
Co dům dal
Zájezdní hostinec U města Hamburku začal fungovat hned po svém dokončení v závěru 20. let 19. století. Z té doby o něm mnoho informací nemáme, alespoň ne těch, které nás dnes zajímají. Ty začaly plnit ctěné listy až mnohem později, paradoxně zejména v době, kdy dům vlastnil a praxi zde vedl advokát, starosta místního Sokola, později též politik a poslanec František Lokay (1861–1927).
Lotr Babinský v Hamburku
Občas se dočteme, že do Hamburku chodil už „starej lotr mexickej“ Václav Babinský. Je pravda, že Babinský svého času dezertoval od dělostřelců. Už to byl vážný zločin, ale Babinský si k němu ještě přisadil, když z vojny prchl i s erární pokladnou. Byl však brzy dopaden a nejvyššímu trestu se vyhnul pouze tím, že dokonale předstíral šílenství.
Josef Hais Týnecký v knize Dům vysloužilců předkládá upravenou podobu příběhu: „On Babinský sloužil u Wellingtonova regimentu, dvanáctá setnina, ale v bílém kabátu se mu nelíbilo, a tak ze sebe dělal blázna. Dostal se do garnisonního špitálu a za rok ho pak poslali k nám do Invalidovny. Zpočátku dělal dobrotu, pak se jednoho krásnýho dne serval s Laturáky U města Hamburku a dostal za to arest. Já tam dělal tenkrát vartu, no a ptáček mi před nosem utek!“
Připišme však tento příběh autorské licenci. Babinský v Invalidovně sice skutečně pobýval, ovšem už v první polovině 20. let, kdy dům s naším hostincem ještě nestál, takže se tam s Laturáky (členy pluku pod velením hraběte Bailleta de Latoura) jednoduše servat nemohl. Nemusíme se však opírat o nejslavnějšího českého lotra, abychom do našeho putování historií karlínského hostince dostali opravdové lumpy.
Bez krejcaru do Hamburku
Některé příhody mají spíš nádech mladické lotroviny. Například v říjnu roku 1916 se v hotelu kdosi šikovně pojistil proti sychravému počasí. Na pokoji tehdy spali dva strojní zámečníci, ale probudili se do nepříjemného rána – jednomu chybělo oblečení, druhému boty. Nějaký šibal se sem jednoduše odskočil obléknout jako do obchodu.
Jiný zločin k pousmání nabízíme v milém dobovém slohu, otevíráme Národní politiku ze dne 30. září 1898: „Ve středu odpoledne přišel do hostince Hamburku v Karlíně šestatřicetiletý ženatý koželuh Wilhelm Maschke, a dověděv se, že máme v Praze posvícení, jedl a pil, co mu hrdlo ráčilo. Když pak byl již nápoji tak zmožen, že nemohl se ani na nohou udržeti, zavolal si číšnici Aloisii Koželuhovou a objednal si pokoj. Na to byl odveden do prvního poschodí, kde mu pokoj k přenocování byl vykázán. Číšnice, která na okamžik se vzdálila a po chvíli se vrátila, chtěla na Maschkeovi peníze. Ten ale spal již spánkem spravedlivých, a to tak pevně, že se číšnici nepodařilo jej vzbuditi. Odešla tedy. – Druhý den ráno přišla ale opět, a chtěla peníze. Maschke však nerozmýšlel se dlouho, a vyskočiv z postele, číšnici vyhodil ze dveří.“
Nakonec musel personál na vykutáleného strávníka a nocležníka zavolat strážníka a koželuh skončil na komisařství. Ukázalo se, že pochopitelně nemá ani krejcar, a tak putoval na čtyřiadvacet hodin do věznice, přičemž musel úhradu dodatečně zapravit.
Z okna po prostěradle
Většinou však zlodějíčci zaměřili pozornost na hotovost a šperky, které návštěvníci nocující v hotelu měli u sebe. Své o tom věděl obchodník Votoček, který se tu ubytoval zkraje července 1911. Večer se dal v lokálu do řeči s mladíkem kolem dvaadvaceti let. Ve slušivém slaměném kloboučku a mohérovém obleku vypadal spolustolovník jako řádný člověk, navíc měli stále co probírat, inu slovo dalo slovo a oba muži přespali v jednom pokoji.
A opět přišlo ono nepříjemné probuzení. Když Votoček vedle postele uviděl otevřenou zásuvku, kam si večer uložil tři zlaté prsteny, peněženku a stříbrné hodinky, okamžitě mu bylo jasné, kolik uhodilo. Zburcoval hotelovou službu, ta se však okradeného muže jala uklidňovat, že to snad bude nějaká mýlka. Z hotelu dosud žádný host neodešel, dotyčný tu tedy musí někde být a snad si z pána pouze ztropil žert.
Začalo pátrání, brzy ho však ukončil takřka románový nález – otevřené okno do ulice směrem k řece, na jehož rámu viselo uvázané prostěradlo. Zlodějíček se po něm spustil na silnici, aby ušel pozornosti hotelového personálu.
Já to ukradl v mrákotném stavu…
Jiný případ, který z minulosti vytáhneme na světlo, souvisí s kočím Josefem Škvorem, jenž se v Hamburku také ubytovával. Když usoudil, že se nakočíroval dost, změnil zaměstnání, ale protože vozům rozuměl, držel se svého kopyta, pouze změnil zaměření – nyní vozy kradl. Jenomže bývalý kočí měl taky velmi blízko k hamburské kořalce, díky čemuž byl dokonce jednou zbaven svéprávnosti. Nic lepšího se mu nemohlo stát.
„Já jsem uznanej blázen, povídá, já za nic nemohu a nic si nepamatuju. Esli sem to udělal, povídá, esli sem ty vozíky vzal, pak se to musilo udát v mrákotným stavu. Jo, povídá, takový stavy já mám,“ citovaly jej Lidové noviny roku 1941. Tehdy se právě v Hamburku během noci seznámil s dalším zlodějíčkem Antonínem Horákem a společně vyrazili do Prahy. „Popili nějaké pivče a šli omrknout, jak ten život běží,“ pokračuje citovaný list.
„V Panské ulici viděli stěhovací vůz, plný balíků, otevřený. Stačilo pár slov, neboť šlo o spřízněné duše, a pár hbitých gest a balík byl unášen směrem k Vltavskému nádraží. Tam jej kumpáni uložili v šatně a v příštích dnech si chodili postupně vždy pro pár kůžiček, které nosili do zastavárny, nebo je prodávali. V balíku byly totiž popelky…“ Popelky se říkalo levným kožešinám z veverek. Tehdy argument s mrákotným stavem nezabral a s přihlédnutím k mnoha předchozím deliktům vyfasoval Škvor přísný, tříletý trest.
Podobně bychom mohli pokračovat dál, redakčních „lokálek“ na stejná témata se v tisku první poloviny 20. století dochovalo dost a dost. Slavný policejní rada Vacátko – respektive jeho předobraz Josef Vaňásek – by tady měl eldorádo. Zájezdních hostinců pochybné pověsti bychom však v pražském okolí našli více.
Zasviněný pelech
Svého času proti podezřelým laciným hotelům vytáhl do boje časopis Mládenec a jako hlavní terč si vybral právě karlínský podnik. Vracíme se do doby monarchie, do roku 1913. Spouštěcí aférou útoku na Hamburk byla noticka v novinách, podle níž byl zde nocující dělník z Hradce Králové tak pokousán štěnicemi, že musel vyhledat lékařskou pomoc.
„Takových pelechů, jako je karlínský Hamburk, je ve Velké Praze více. Přespává v nich pestrá společnost, ponejvíce lidé ze dne na den žijící, kleslí bohémové, podezřelá individua, cestující řemeslníci nebo lehkomyslní hazardéři života.“ Ponechme stranou, proč zrovna řemeslníky dává rozohněný redaktor do stejné sorty s vyjmenovanými pokleslými typy, a čtěme dál.
Během sezony je zde zpravidla vyprodáno a hoteliér se neštítí ubytovat až osm hostů v jednom pokoji a vydělávat tak na tom „zasviněném pelechu“ nehorázné peníze! V noci musí člověk tlouci štěnice, ráno vybírat vši a nádavkem se mu dostane toho nadělení, že mu chybějí boty, hodinky, peníze neb podobné maličkosti.
Pokoj se zamyká za každým jednotlivcem, také ráno se každému zvlášť otvírá, ale není to nic platno: krade se tam stále. To je skandál, kterému není rovno! „Slovutná městská rado,“ končí ohnivě, „nestrkejte své nosy do nemravných literatur, revolverových plátků a jich redaktorů, do biografu apod., jděte raději tlouci štěnice do Hamburku!“
Berme tento článek – i na svou dobu značně bulvární – s rezervou a spíše jako kuriozitu. Nicméně, jak jsme viděli, pražská spodina v zájezdním hostinci Hamburku nejednou skutečně úřadovala.
Líbil se vám článek?
Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.