Zatímco příběhy o přestrojeném králi Václavovi v pražských ulicích jsou takřka jistě vymyšlené, o jeho sklonu k nestřídmému pití to neplatí. Ale protože se v těchto legendách více přibližoval svým poddaným, kolovaly jich spousty. Možná bychom dnes hovořili o promyšleném „hradním PR“. Václav měl, zpravidla za doprovodu svého věrného společníka – kata, pravidelně navštěvovat snad každou dnešní hospodu, která v době jeho vlády mohla existovat. Tudíž chodil do staroměstských putyk U Zelené žáby (dnešní Brasileiro z rodiny Ambiente) nebo U Modré štiky, při cestách na Nový Hrad v Kunratickém lese se stavoval v zájezdním hostinci U Labutě a třeba do malostranské krčmy U Krále brabantského údajně vedl tajný tunel přímo z Hradu, aby to měl panovník tak nějak… jednodušší. 

U Hrubého muže

Zkrátka o Václavovi IV. a jeho lásce k pití si vyprávěl celý národ, ale co jeho otec, český král a římský císař Karel IV.? Máme i s jeho jménem spojený pobyt v nějakém konkrétním hostinci? Nebo zůstával věrný rozmlouvání při víně s Buškem z Velhartic? Však se po jednom takovém posezení ve starém purkrabském domě dokonce stali svědky řádění ducha, který rozzlobeně vrhal číše vína po pokoji. Užaslý Karel znepokojivý zážitek později zapracoval do svého životopisu Vita Caroli. 

Zašel tedy i císař někdy „na pivo“? Podle jedné pověsti opravdu zašel. Dochoval se nám příběh natolik obyčejný, že mu není těžké uvěřit. Po staletí jej připomínala pamětní deska na domě s čp. 731 v Dlouhé ulici.  Ano, na domě, v němž dnes najdeme Lokál Dlouhááá.

Na první pohled se může zdát, že nejstarší pražský Lokál nenavazuje na žádnou místní pohostinskou tradici. V prostorách rozlehlého domu mezi ulicemi Dlouhá a Haštalská, jehož restaurační místnosti přesně kopírují Rybnou ulici, bychom výčep v nedávné minulosti hledali marně. Ve skutečnosti se jedná hned o tři domy spojené do jediného komplexu. Na konci 19. a začátku 20. století se stal zázemím mnoha řemeslníků. Bývala tu továrnu na šněrovačky, léta zde sídlila výroba železného nábytku, pan Formánek tu šil klobouky, Eduard Weirauch zase pytle, Jan Hajný provozoval uzenářství… Zkrátka všechno možné, jen ne hostinec. 

Pokud ale roztočíme ručičky času o něco víc a vrátíme se opravdu do hluboké historie, dostaneme se do jednoho z nejstarších pražských pivovarů, jenž nesl název U Hrubého muže.

Pivo vařily ženy

Vůbec první doložený pivovar na území dnešní Prahy se nacházel v břevnovském klášteře pravděpodobně už na konci 10. století, tedy dávno předtím, než na královský trůn usedl Karel IV. nebo jeho syn. V této době ještě o království mluvit nemůžeme, naší zemi dosud vládla přemyslovská knížata. O vaření piva se tehdy v klášteře mělo starat dvanáct benediktinských řeholníků. 

Krčmy byly v Čechách odnepaměti a v těžkých dobách tehdejší hutné pivo nejednou zasytilo i hladový žaludek, byl to skutečný tekutý chléb. První doložení pivovarníci sice byli církevní příslušníci, ale vaření piva bývalo stejně běžnou domácí záležitostí jako třeba pečení chleba. A proto se o něj v rodinách staraly převážně ženy. Od 13. století začala na našem území vznikat první středověká města a toto řemeslo v nich okamžitě našlo své místo. Každý měšťan, který platil daně, měl také právo várečné, tedy právo vařit pivo. A tím se dostáváme do staroměstské Dlouhé ulice. 

Lokálu předcházel pivovar

Z neznámého důvodu byla právě tato ulice doslova přeplněna malými i většími pivovárky, z nichž některé existovaly celá staletí. V jejich domovních znameních bývala oblíbená zejména zvířata: U Černého orla, U Zlaté husy, U Zlaté štiky, U Červeného raka, U Krkavců…  Historik František Ruth uvádí, že tu pivovarů fungovalo hned třináct a mezi nimi i ten na rohu s Rybnou, nazývaný tradičně U Hrubého muže. 

Budově se podle domovního znamení říkalo též U Velkého muže, přídavné jméno hrubý totiž mělo ve staré češtině stejný význam jako velký, silný či mohutný. Pivovar tam skutečně stával po staletí, kupříkladu v době bělohorské patřil Vavřinci Benjaminu od Háje, který byl po porážce českých stavů vězněn a nakonec vypovězen ze země, přičemž dům s pivovarem musel roku 1628 nuceně prodat. 3. května roku 1708 právě tady vypukl děsivý požár, jenž podle zpráv zničil 52 staroměstských domů. 

Ale neutíkejme od slíbené legendy o Karlovi IV., vraťme se ještě do 14. století. Dále popisovaný příběh najdeme takřka v každé knize pražských pověstí, ať už nám je zrovna převypravuje Václav Cibula, Adolf Wenig, Václav Řezníček, Julius Košnář, anebo v době nedávné Eduard Škoda. Inu to bylo tak…

Karel IV. na pivu v Dlouhé

Panovník Karel IV. se jednou vracel z náročné cesty na Pražský hrad. Už projíždí staroměstskou Černou brankou a navazující Dlouhou ulicí, když tu celou družinu zaskočí ošklivá průtrž mračen. Naštěstí je právě po ruce průjezd do dvora místního pivovaru a tam se muži mohou schovat. Zatímco čekají, až se déšť přežene, uslyší zpěv místních chasníků a zejména císařovu uchu znějí jejich zvučné hlasy velmi libě. 

Když zpěv neustává, začne se panovník zajímat, proč že ti chlapci při práci tolik zpívají. Jeden z členů jeho doprovodu mu ochotně vysvětlí, že při vaření piva si dělníci rádi zanotují, aby se v těžkém horkém vzduchu udržovali ve střehu. Při míchaní chodí okolo rozpáleného kotle, a protože pro páru často nevidí jeden druhého, zpívají si, aby si hlídali rozestupy, nesrazili se a nespadli do vroucího moku. 

Císaře popis zaujme a chce vidět proces na vlastní oči, protože u vaření piva nikdy nebyl. Jakmile vejde do místnosti, díky jeho honosnému šatu i vznešenému doprovodu chasa rychle pozná, s kým mají tu čest. Okamžitě přinesou bílý ubrus a ze sudu vytvoří provizorní stůl, přičemž vrchní sládek císaři dle obyčeje nabídne chléb se solí a pochopitelně též vlastní pivo. Karel je po dlouhé cestě vyprahlý a žíznivý, mok mu zachutná jako dosud žádný jiný a brzy nešetří pochvalami ani vyjádřením vděku, a tudíž ani penězi. Traduje se, že se tehdy cítil tak spokojený, že od té doby pivo od Hrubého muže nikdy nesmělo chybět na císařské hodovní tabuli. 

Příběh se předával z generace na generaci, až některý z hrdých majitelů pivovaru nechal vyrobit pamětní desku připomínající císařovu návštěvu. Visela na domě až do doby, kdy jeden z dalších majitelů, obchodník Lazar Epštein, budovu od základu přestavěl a desku na zeď už nevrátil. Koneckonců židé neměli na Lucemburky ty nejlepší vzpomínky. Tehdy už v domě dávno nefungoval ani šenk, ani pivovar, Epštein se věnoval jinému obchodu. Na druhé straně to byly právě další generace izraelitů, které v první půli 20. století do tohoto rozlehlého domu pohostinství vrátily, ale o tom si budeme vyprávět zase někdy jindy.

Mohlo by vás zajímat

Kapky z historie Lokálů: Na tancovačku k Zavadilům

Lokál U Zavadilů slaví kulatiny! Je to 10 nebo 130 let? To se dozvíte v pokračování seriálu Lukáše Berného!