Pivo, knihy i radiogramofony aneb Historie domu U Zeleného stromu
Dům U Zeleného stromu spojuje dvě původně samostatné budovy, jež mezi Dlouhou a Haštalskou stály už za husitských bouří. Dlouho se jim říkalo podle stávajících majitelů, až získaly v 17. století společný architektonický kabát i označení: původně U Zlatého stromu, od konce monarchie častěji U Zeleného stromu. Údajně dům věnoval Rudolf II. jedné své věrné milence, ale to je upřímně spíše jen pověst.
Po staletí budova patřila mezi populární nákladnické domy vařící vlastní pivo. Mezi nejvýznamnější místní sládky patřil Ferdinand Vendulák ze zajímavé pražské rodiny, která se po staletí starala zejména o pivovar, hostinec a jeden z prvních pražských šantánů U Medvídků, stála i za zřízením kdysi veleslavného pivovaru v Holešovicích, ale také třeba prvního úřadu práce. Nicméně příběh Zeleného stromu jako pivovaru a hostince si necháme na jindy na samostatný výlet.
V 80. letech 19. století dům od Vendulákových odkoupil statkář židovského původu David Pasch. Byl to právě on, kdo nahradil skomírající pivovarnickou činnost živnostenským ruchem, který se pro členitý měšťanský dům stal na desítky let typickým. A protože židovská komunita vždy držela při sobě, spojovalo takřka všechny místní obchodníky také jejich vyznání. Paschovy dcery Růžena a Otilie prodaly dům roku 1924 Izraelitské konfraternitě a Židovské obci patří do současnosti.
Jediné, co po zrušení pivovaru částečně připomínalo původní živnost, byl hostinec, který v podlouhlé přízemní místnosti najdeme dodnes. Byť současné označení „Sport bar Pohoda“ se zdá poněkud nedůstojné pro po staletí fungující pivovarský hostinec U Zlatého stromu. I jeho příběh – s krátkou odbočkou ke kavárenskému provozu – si ale nechme na jindy.
Kůže na auta, letadla i knižní vazby
Jedna z prvních živností, která v domě našla na sklonku 19. století uplatnění, byl obchod s kůžemi, tehdy se říkalo „s kožmi“. Což však nebylo sousedům úplně po chuti, ani po vůni. „V domě U Zlatého stromu otevřen byl bez úředního dovolení a předcházejícího vyšetření komise zdravotní nový sklad surových koží,“ čteme v Národních listech roku 1888.
„Ačkoliv jest nutností, by co možná bylo hleděno k tomu, aby ruch obchodní v této části města co nejvíce vzkvétal, nikdo zajisté z ohledů zdravotních sobě toho přáti nemůže, aby v tak frekventované ulici mezi četně zalidněnými domy byl zařízen závod, jaký již dávno v Praze se netrpí.“
Kožené zboží však nakonec v domě svou tradici opravdu našlo. Zejména za první republiky se o něj starala firma bratrů Arendových. Tu již před válkou rozjížděl starší Oskar v Dušní ulici, posléze se přestěhoval do přízemních prostor ke Stromu a s pomocí mladšího bratra Egona tady nabízeli všechno možné od koňských postrojů a sedel přes materiály pro výrobu brašen až po kůži na módní doplňky.
Bratři pokrývali veškerá odvětví, dodávali kožené materiály železnici, armádě, a jak postupně stroje nahrazovaly koňskou sílu, zaměřili se též na automobilky či rozjíždějící se letecký průmysl. Jejich kvetoucí živnost zničila až zrůdná nacistická demagogie. Majetek podlehl arizaci (za války firma působila pod názvem Aspra), přičemž Oskar a jeho žena Irma zahynuli v koncentračních táborech Mauthausen a Osvětim, mladší Egon rasové čistky nakonec zázrakem přežil a po válce emigroval do Spojených států.
Jedním z odvětví, na něž bratři Arendové také prodávali materiály, byly kožené knižní vazby. A dvůr U Zeleného stromu v letech 1927–1930 poskytl zázemí také tomuto oboru, když se sem nastěhovalo vydavatelství Přítel knihy. Založil jej Emil Reis, dle Slovníku nakladatelství žižkovský rodák, ač podle autobiografie básníka Otokara Štorcha Mariena „ruský emigrant“, jehož ironicky označil za „kulturního blahodárce“.
Sám Reis prezentoval své nakladatelství jako „ryze český podnik“, byť kapitál pravděpodobně stál i na tichém zahraničním společníkovi, údajně z Lotyšska. Každopádně se podnikavý muž středního věku nebál riskovat a používat snad i poněkud svérázné metody. Hlavním smyslem podniku bylo prodávat knihy „takřka zdarma“, v reálu po sedmi korunách, což byla dle nakladatele cena poštovného, balného a reklamy. Kupující se zavazoval k pravidelnému odběru knih domácí i zahraniční produkce (nutno říct, že převážně zavedených slavných jmen).
Nakladatelství rozjelo i několik velkých projektů jako publikování Encyklopedie československé mládeže na pokračování nebo soutěž o vydání původního díla k desátému výročí vzniku republiky. Ke spolupráci tehdy zlákalo několik prestižních jmen z řad literárních vědců a vysokoškolských profesorů. Nicméně po třech letech skončil Emil Reis v milionové insolvenci a Přítele lidu odkoupila Plamja, pražské nakladatelství ruských emigrantů. Přesto za tři roky působnosti vydal Reis asi 135 knižních titulů.
Škola pro česání dam
U Zeleného stromu dlouhá léta působil také podnikatel Jakub Pollak, který se sem nastěhoval již roku 1893 a prodával tu ozdobné kartonové zboží všeho druhu. Zejména kazety na šperky, luxusní obaly na bonboniéry, dortové krabice, vánoční nebo velikonoční dobroty, a to nejen papírové, ale též hedvábné či plyšové.
Nechyběly všemožné krabice na módní doplňky, stejně jako ozdobné zboží z papírové hmoty. Živnost posléze převzal mladší Jakubův syn Ferdinand, zatímco starší Josef se stal právníkem a též jednatelem spolku Českých akademických židů.
Oproti křehkému papírovému zboží současně u Stromu fungovala firma Maxmiliana Schacka, obchodníka se železem. Plechy, roury, šrouby, matky a železo i ocel všeho druhu k dostání v libovolném množství. Pan Schack nejednou finančně i hmotně přispíval na dobročinné účely. Mimo jiné věnoval Muzeu města Prahy tři cenné historické zámkové mechanismy. Peníze také opakovaně posílal Matici školské, spolku starajícímu se o české školy převážně v chudém pohraničí.
A propos jedna škola vznikla přímo také U Zeleného stromu a to roku 1887. „V živnostenských kruzích stále slyšeti lze stesky, jak jest třeba zařizovati odborné školy, aby odchoval se řádný dorost pracovních sil,“ čteme v Národních listech o vzniku podniku, jež nesl název „Pražská škola pro česání dam“.
Vedlo jej představenstvo kadeřníků holičů a vlásenkářů, přičemž zaměření na dámskou klientelu citovaný propagační článek roztomile zdůvodňoval: „Aby holič nebyl odkázán pouze na své mužské zákazníky, již začasté zklamou jej v naději na častý výdělek tím, že když holič častým holením a jinými pomůckami mnohému k vousu dopomohl – tento nevděčník nechá se zarůst…“
Projekt školy získal mnohé odborníky (např. mistra líčení Edvarda Procházku z Národního divadla) a úspěšně v domě působil řadu let. Kadeřníci si stěžovali snad na jediné: „Stálý nedostatek jeví se však v děvčatech (tzv. modelech), na nichž se žactvo učí; pročež připomínáme, že mohou se tam dívky, mající poněkud jen pěkný vlas, vždy v pondělí a ve čtvrtek od šesti hodin večer proti mírné odměně k česání propůjčiti…“
Radiogramofony nebo kondomy?
Pamatujete si u našich babiček prastaré rozhlasové přijímače kombinované s gramofony? I takové se U Zeleného stromu dostaly. Firmu Sigma radio sem v polovině 30. let přenesl její majitel Baltazar von Szathmáry. Zlatá Sigma, Sigma Triumf, Super Sigma a další prvotřídní typy rádií byly k dostání právě zde. Pýchou společnosti byly radiogramofony značky Sigmafon se švýcarským strojem v elegantní dřevěné skříni z kavkazského ořechu. Nahradí i salonní orchestr a je též ideální jak pro koncerty, tak pro vojenské školy – hlásila dobová reklama.
Veřejně známější byl možná majitelův bratr Ladislav Szathmáry, jenž působil na Ministerstvu zahraničí. Na začátku války se zapojil do protinacistického odboje a stal se chargé d’affaires u norské exilové vlády. Snad i proto se komunisté snažili po válce Baltazara neúspěšně obvinit z kolaborace. To se jim nepodařilo, podnik mu však znárodnili.
Mimochodem na domě je též pamětní deska „gumového krále“ Gustava Schwarzwalda, zakladatele veleslavné firmy na kondomy Primeros. Právě při rešerši tohoto textu se ale ukázalo, že sem byla jeho deska umístěna omylem. Průkopník a držitel několika patentů na výrobu specifických ochranných pomůcek – jenž se bohužel také stal obětí fanatické nacistické ideologie – ve skutečnosti sídlil v nedalekém domě čp. 733.
Muselo být každopádně pořádně živo na tom dvoře „zelenozlatého“ stromu, kam po prastaré dřevěné špalíkové dlažbě chodil jeden popít do místního hostince, onen objednával železo, další zašel pro radiogramofon nebo kůži na koňské sedlo. A jiný zase zakoupil elegantní krabici na dortíky, zatímco v kavárně mohl čekat, než jeho slečně v místní škole udělají moderní účes.
A neměl-li chuť, mohl jen tak chvíli postát ve stínu rozložitého stromu, který uprostřed dvora ještě za první republiky rostl. Po válce drobné živnosti v domě ožívaly, nicméně po únoru 1948 nevyhnutelně zanikly, za éry totality tady sídlila např. Správa dálkových spojů nebo Katedra vědeckého komunismu UK. Ale to už tak nějak nemělo tu správnou vůni…
Líbil se vám článek?
Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.
