Facebook

Absintové dozvuky u Žufánků

253
24. října 2018 Autor: Lenka Požárová Foto: Lenka Požárová

Ten říjnový večer jsem prošla v patách Martinu Žufánkovi celým lihovarem. Když mě pak vede po schodech nahoru, aby mi ukázal „obývák“, vypínám diktafon s tím, že se asi pozdravím s rodinou a jdu. Jenže to by nebyl Martin a nesměli bychom být u Žufánků…

Když vstoupím do místnosti velikosti pořádné zasedačky, kde není žádný člen rodiny, zato dlouhá stěna obložená alkoholem z celého světa, vím, že jsme ještě neskončili, a diktafon znovu zapínám.

„Koho, Martine, berete do obýváku?“
„Barmany a lidi z gastra.“
„Aha, takže normální lidi ne?“
Při Martinově smíchu mi dojde, co jsem řekla. Jako člověk z gastra svou profesi beru zřejmě už jako postižení.
„Předpokládám, že není dne, kdy byste neusrkl. Jak to vlastně děláte, když musíte řídit?“
„Začala mě vozit žena. A když jedu do Prahy, jezdím vlakem. Vycvičila mě D1.“
„Co je toto?“ zastavím se u velkých skleněných demižonů.
„Tady jsme si udělali takovou benzínovou pumpu. Jsou to stejné produkty jako ty, co máme ve flaškách. Zdržovalo nás pořád něco otevírat…“
„Aha…“
„No a třeba s tímhle vyrukujeme teď ve středu. Na našem e-shopu je největší podíl hlídacích psů v celé naší historii,“ ukáže Martin na tmavou lahev.
„Du-bi-ed,“ čtu na etiketě.
„To je absint.“ Pak se Martin hluboce nadechne a spustí. „Já vám to musím všechno vysvětlit. Letos v březnu se totiž objevila lahev od majora Dubieda, prvního komerčního výrobce absintu na světě, z roku 1798. Skončila ve švýcarském muzeu absintu a majitel si řekl, že není možné, aby neochutnali. Takže z té lahve udělal tyhlety malé vzorky a mně se podařilo dva koupit.“
„Takže toto je nejstarší absint na světě…“ opakuju nevěřícně.
„Ano. Má dvě stě dvacet roků.“
„Jak to chutnalo, řekněte mi.“
„Za ta léta dojde k degradaci aromatických olejů, takže z jedné chutě anýzu, fenyklu, pelyňku vznikne úplně nová chuť. Vlastně komplex, který nedokážete napodobit. Nevím, k čemu bych to přirovnal.“
„Pořád byste řekl, že pijete absint?“
„Jo, akorát ta chuť byla nebeská mana. Když jsem se napil, řekl jsem si: ty vole, to je z roku 1798, teď je rok 2018, tak já se pokusím udělat reprodukci! Takže v téhle lahvi,“ ukazuje na svůj Dubied, „je moje reprodukce toho, co jsem pil.“

Vstřebávám informace, zatímco Martin přináší další.

„Jenže co je nejvtipnější, začal jsem pak pátrat po rodině Dubiedů. No a letos se mi přes kanadského kamaráda podařilo objevit v Kanadě nějakého pra pra pravnuka majora Dubieda. Tomu pánovi je 72 let a vůbec netuší, že absint se destiluje. A já mu začal psát, že jsem Martin Žufánek z ČR, že jsem milovník absintu, že budu sepisovat historii absintu do knížky a že se musím zmínit o jeho rodině, protože ta to všechno nastartovala. A ten starý pán byl supr šťastný, že o nich chce někdo psát, a poslal mi různé naskenované dokumenty. Byla mezi nimi i účetní kniha a kompletní recept, který pan Dubied sepsal tři roky před smrtí pro budoucí generace.“
„Takže jste mu hezky poděkoval…“ odtuším.
No, pěkně jsem koktal, to je jasné. Výsledek jde tenhle týden do prodeje, existuje jen 220 litrů. 440 lahví. Jsem přesvědčený, že je to jednorázová edice a už to nikdy nezopakujeme.“

P. S. Do půlhodiny od spuštění prodeje se absintu Dubied vyprodala půlka, ta druhá zmizela do další hodiny. I když měl objednávky na několikanásobně větší množství, Martin své rozhodnutí o jednorázovosti akce nezměnil. A tak vznikají legendy… 

6 osvědčených triků od profíků

Načíst další článek...