Kapky z historie Lokálů: Starci na chmelu U Zavadilů
Když se po sametové revoluci v roce 1989 vrátilo soukromé podnikání do svobodného hospodářství, přihlásilo se mnoho restituentů, kterým komunistický režim po roce 1948 znárodnil a zabavil majetek. Jednou z restituentek byla i vnučka zakladatele hostince U Zavadilů Marie Zavadilová.
Investovala nemalé peníze do rekonstrukce tehdy již notně zchátralého objektu, o který se národní podnik Restaurace a jídelny Praha-západ pochopitelně nemohl starat tak jako jeho skuteční majitelé. Po celém století se změnila značka čepovaného piva – místo tradičního Velkopopovického kozla se tu v rychlém sledu prostřídaly značky Samson, Gambrinus a Staropramen. Majitelka lákala na hezké posezení v intimním prostředí, velký výběr nápojů, krásnou terasu, vína z jižní Moravy a v duchu doby se sem nastěhovaly také výherní automaty, které pomáhaly dorovnat náklady v divokých časech návratu k tržní ekonomice.
Lokál navazuje na tradici
V roce 2012 se prostory uzavřely kvůli další rekonstrukci, tentokrát zásadní. V lednu následujícího roku pak hostinec otevřel už coby Lokál. Byla to teprve třetí pobočka této restaurační rodiny Tomáše Karpíška (po staroměstské Dlouhé a malostranské Bílé kuželce) a zároveň první mimo centrum Prahy.
O podobu interiéru se postaral architekt Václav Červenka, o výzdobu pak výtvarník Martin Kubát, který se vedle jídla a pití nechal inspirovat samotnými Kunraticemi. Použil jednoduchou, takřka vandalskou linku, aby do kreseb dostal divokost, náladu, dynamiku, veselost a hosty vtáhl do hry. Do restaurace vstoupil i tankový Plzeňský Prazdroj, samozřejmostí je pečlivě hlídaná kvalita lokálovské kuchyně. Dědičce Zavadilova hostince, vnučce Marii, tím ubylo starostí a zároveň zůstala s provozem spojená jako pronajímatelka – ostatně v patře domu bydlela až do konce života.
Její dědeček Josef Zavadil koupil restauraci někdy na přelomu let 1893–1894 a založil zde dlouholetou rodinnou tradici. Sám podnik vedl rovných dvacet let, až do své smrti na počátku první světové války v roce 1914. Měl však o nástupce postaráno. Vyprávěla o tom Marie Zavadilová: „Dědeček Josef zemřel roku 1914 v padesáti letech a zanechal tři děti. Mého tatínka Václava, který živnost převzal, strýce Josefa a tetu Amálii. Jak to u nás chodilo? Hospoda rodinu živila, a tak museli všichni tvrdě pracovat. Uvedu jeden příklad. Brzy ráno jezdívali kunratičtí mlékaři do Prahy, a tak babička již ve tři hodiny ráno zatopila, uvařila horkou kávu nebo třeba teplý guláš. Naproti přes ulici jsme měli zahradu se sálem a po pravé straně směrem k náměstí byl u budovy sálu prostor, kde se chovalo prase, slepice, husy nebo kachny. A kvůli mléku pro prase koza. Ke krmení se využívaly odpady z kuchyně a zbytky jídel. Ve výčepu byl kbelík, do kterého se slévalo nedopité pivo, po kterém prase pak hezky přibíralo a bývalo patřičně veselé. V hospodě se využilo vše.“
Divadlo v restauraci
Hostinský život se za Václava Zavadila a první republiky neměnil, stále zde kvetl zejména tradiční spolkový život, stejně jako podnik sloužil setkávání a společenským událostem. Občané tady slavili narozeniny prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, konaly se tu různé přednášky (v roce 1932 například o nebezpečí sílící moci fašismu v Německu). Když nebylo místo ve škole, pan Zavadil dokonce poskytl žákům k výuce prostory v zahradním sále (1931). Scházeli se zde hasiči, chovatelé drobného zvířectva, členové i fanouškové místního fotbalového klubu S. K. Slovan Kunratice a mnozí další.
Kapitola sama pro sebe je divadlo. Prostorné vesnické hostince často zastupovaly divadelní sály, koneckonců se tak mnohde děje dodnes. V Kunraticích se hrálo buď v sokolovně, v restauraci U Sedláčků, anebo právě U Zavadilů. Jeviště tady mělo 6 x 6 metrů, opona byla dlouhá půl třetího metru, do hlediště se vešlo až sto třicet židlí, a sál dokonce disponoval vlastním reflektorem. O repertoár se staraly především místní spolky, které často měly své ochotnické soubory, mnoho představení sehrál zejména zde sídlící Čechoslovan.
Herci nabízeli vyzkoušená díla zavedených autorů, jako byla Gabriela Preissová, Ladislav Stroupežnický a Josef Hais Týnecký, i těch méně známých, například Antonína Šímy nebo Františka Richarda Branalda (otce spisovatele Adolfa Branalda). Došlo i na dětská představení, zpravidla nazkoušená místním panem učitelem, třeba na valašskou pohádku Janíčkova smrt od Jana Petruse či Krakonošovu medicínu od Jaroslava Průchy. Možná že v pozdějších letech tady nějaké ochotnické představení viděl i chlapec, který v rodinném podniku pomáhal roznášet pivo…
Stařec na chmelu
Svatomír Mydlarčík napsal již v roce 2011 informačně velmi hutný článek o historii hostince U Zavadilů do Kunratického zpravodaje. Mimo jiné poukazuje na den, kdy restaurace málem vzala za své, když se v noci z 19. na 20. července 1926 přehnala nad Kunraticemi divoká bouře. Blesk tehdy udeřil přímo do hostince, kde způsobil škodu, dům však naštěstí nevyhořel. Primárně se o něj sice staral Václav Zavadil, ale pomáhala celá rodina, včetně syna jeho bratra Josefa.
„Pan Josef Zavadil byl ve dvacátých letech vzdělavatel Sokola a 14. července 1929 přečetl u příležitosti zasazení památečního kamene do zdiva nové kunratické sokolovny Památeční list,“ píše pan Mydlarčík a dodává: „Stal se vysokoškolským profesorem a roku 1940 se mu narodil syn Miloš.“ Miloš Zavadil už jako malý pomáhal v dědečkově restauraci, nicméně život pro něj měl zcela jiné plány, protože si jej brzy přitáhly múzy, divadlo a film.
Menší role ztvárnil i ve snímcích jako Odcházeti s podzimem (1965) nebo Dáma na kolejích (1966), ale česká kinematografie si jej pamatuje především jako postavu Honzy, protivníka Vladimíra Pucholta, z prvního československého filmového muzikálu Starci na chmelu. Slibně rozjetou filmovou kariéru ovšem Miloš Zavadil sám tak trochu odstavil na druhou kolej, více než činoherní herectví jej totiž lákal tanec. Vystudoval proto taneční konzervatoř, díky čemuž působil i v Národním divadle, a když v šedesátých letech dostal nabídku hostovat ve Vídni v muzikále West Side Story pod osobním dohledem Leonarda Bernsteina, pochopitelně neodmítl.
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy zůstal v Rakousku natrvalo a jeho osudem se nakonec stal chov a umělecká drezura koní. Díky tomu dokonce opakovaně poobědval s britskou královnou Alžbětou II., jíž dodával prvotřídní koně velšského plemene cob. Lásku ke koním přitom získal právě díky svým kunratickým kořenům. „Můj pradědeček a dědeček měli totiž koně vždycky – a měli jich hodně. Nejspíš to ve mně zůstalo, přestože jsem na něco takového neměl v době studií a vůbec za komunismu pochopitelně ani pomyšlení,“ vyprávěl v roce 2003 a později doplnil: „Dodnes je v Kunraticích hostinec U Zavadilů. Přes ulici bývala zahrada s kulečníkem a tanečním parketem, kde jsem jako malý kluk roznášel pivo…“
Zavadilovo pivo jistě bylo „jako křen“, ostatně i dnes vám tu kromě plzně načepují i tmavého kozla. Český James Dean jej sice neroznáší, ale můžete se spolehnout, že pivo bude perfektně ošetřené a prvotřídní chuti. Tak na zdraví!
Líbil se vám článek?
Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.