Facebook

Lovu zdar!

25. listopadu 2016 Autor: Jaroslav Martínek Foto: Jiří Hroník

Michal Mráz, šéfkuchař Lokálu U Zavadilů, nás vzal na hon. Zažili jsme kamarádskou partu chlapů, která má ráda les a vše, co v něm žije.

„Vezměte si tmavé oblečení, pevné nepromokavé boty nebo holinky, čepici a šálu,” zněly pokyny Michala Mráze před honem, na který jsem zamířil do Úžic nedaleko Sázavy. Během dne jsem si jeho slova často vybavil.

S fotografem přijíždíme v osm ráno. V sále budovy místního úřadu už je téměř plno. Každý obchází kolegy, potřese si s nimi ruku a pozdraví je. „Pak si dejte polívku,” vítá nás Michal. Dršťková byla jedním slovem lahodná.

Přítomní muži (ženy se honu zúčastnily dvě) setrvávali v družném hovoru na jedno téma: myslivost. Co kde zažili, kde byli na honu, kdo se o co jak stará, kdo co střelil, nebo naopak nestřelil. Nikdo si k polévce nedává pivo nebo něco ostřejšího, maximálně Birell. Řeči o opilých myslivcích, kteří už od rána pořádně nevědí, na co střílejí, tedy neplatí. Minimálně zde ne.

Střílet se může jen na vysoko letící bažanty, ptákům se ale moc létat nechce. Je mokro, zima, do toho začíná pršet.

Bahenní lázeň

Na bezpečnost se klade velký důraz. Při nástupu, který zahájí troubením na lesní roh Jaroslav Bílek, dlouholetý člen výboru mysliveckého sdružení Úžice-Nechyba, se všichni seřadí do dvojstupu. Hon zahájí předseda sdružení Petr Suk, s plánem honu nás seznámí hospodář Martin Novák. Dozvím se, že mě čekají celkem čtyři leče, dvě na bažanty, dvě na divoká prasata, případně na lišky. „Bažanty si odchováváme v bažantnici. Na jaře koupíme kuřata, při lovu je vypustíme,” vysvětluje Michal Mráz.

Odebíráme se za Úžice, auta parkují na rozmoklé louce. Vyrážíme k remízku a obstupujeme ho dokola. Uvnitř už jsou připravené bedny s bažantími kohouty, jimž se odpočítávají poslední minuty života. S Michalem, kterého se mám jako nestřelec držet, se brodíme jílovitým bahnem po zoraném poli. Holinky mu začínám závidět.

Začíná leč. Podle pravidel se může střílet jen na vysoko letící bažanty, ptákům se ale moc létat nechce. Je mokro, zima, do toho začíná pršet. „Nízkej,” slyším časté volání. Přesto se ozývají první výstřely a bažanti padají k zemi.

„Celkem jich vypouštíme sto, padesát teď a padesát na třetí leči,” říká Michal. Nevystřelil si. Jednou zamířil, ale než stačil zmáčknout spoušť, bažant šel k zemi. Několik kusů ani nevzlétlo, pár jich naopak uniklo. „Velkou šanci na přežití nemají. Chybí jim instinkty, do dvou dnů je uloví liška,” odsuzuje Michal statečné letce, kteří unikli z obležení. Cestou k autu pomáhám jednomu z myslivců s bažanty. Držím je za krk, ještě jsou teplí.

Klobáska přijde vhod

Druhá leč už je v lese. Kdo by čekal příjemnou procházku, brzy bude vyveden z omylu. Ve vzrostlém porostu na kance nenarazíte, takže honci v oranžových reflexních vestách procházejí houštím. „Potřebuju honce,” říká myslivec Pavel Horáček. A ukazuje na mě. Potěšen jsem jen chvilku, než mi dojde, co mě čeká. Za hustého deště procházíme po pás vysokou travou v úzkém proužku nízkého lesa. „Leželi tady, škoda, že prší,” ukazuje mi Pavel Horáček slehlá místa.

Na konci lesíka se přidáme k ostatním a vyrážíme. V rojnici, tak aby každý viděl kolegu nalevo i napravo. Několikrát projdeme mlázím a pomalu jsme u konce, kde se potkáme se střelci. Ozvalo se několik výstřelů; ulovena byla dvě prasata.

Polovinu honu mám za sebou, boty promočené, džíny se dají ždímat. Naštěstí se na louce za chvilku rozhoří oheň a přijede auto s teplým čajem a klobásami. Obojí přijde vhod. U ohně osychám, od nohavic se mi kouří, až mě prokřehlé nohy pálí. A už je čas vyrazit znovu na bažanty.

Tady už si Michal Mráz zastřílí. Bažanti se vypouštějí z boudy na remízku a létají do údolí. Výšku tedy naberou snadno. Ozývá se spousta výstřelů a ptáci se řítí k zemi. „Necháme přeletět,” houkne Michal, pak zamíří a kohoutek padá. Některé kusy, které nechtějí vzlétnout, se stávají kořistí psů. Běhají kolem a nosí bažanty svým pánům.

Na poslední leč vyrážíme opět auty. Jede se terénem, tak se sesedáme do co nejmenšího počtu vozů. Na mě zbylo místo v kufru terénního auta spolu se psem. Očichal si mě, pak mi položil hlavu na koleno a spokojeně odpočíval.

Terén je jako pro kamzíky. Ještě než se srovnáme, proběhne kolem nás několik prasat. Ozve se jediná rána – jak se dozvím později, úspěšná. Jdeme lesem v prudkém svahu, naše rojnice se často staví a rovná. „Levá stojí, pravá, přidejte, máte tam kapsu,” slyším pokyny. Do toho honci plaší zvěř: „Hušá, hušá, huš, huš.” Několikrát vyplašíme srnu, ty se ale na honech nestřílejí. Jedna z nich byla tak vystresovaná, že při úprku málem porazila našeho fotografa.

Výřad zvířat

Je po třetí hodině. Už si myslím, že jediná prasata, která tu byla, utekla hned na začátku, když se přece jen ozve pár výstřelů. A brzy vidím první ulovené prase. Střelil ho otec Michala Mráze, úspěšný už při první leči. Nakonec se stal princem honu: jeden z hostů trefil tři prasata, on dvě. Michalův otec divočáka ihned vyvrhl. Zkušenými pohyby mu loveckým nožem rozpáral břicho, vyndal žaludek a střeva, z jater odřízl žluč, vyřízl dýchací trubici, spolu s dalšími kolegy vylil krev, které myslivci poeticky říkají barva, a prasečí mladík byl připraven k převozu.

Celkem bylo střeleno 86 bažantů a osm divočáků. Výřad probíhal už za tmy. Bažanti byli srovnáni v řadách a každý desátý byl povytažen, což usnadnilo počítání. Divočáci leželi podle velikosti: největší bachyně vážila kolem osmdesáti kilogramů, nejmenší bylo sotva odrostlé třicetikilové sele. Předseda poděkoval zúčastněným, oceněni byli úspěšní střelci a za zvuku lesního rohu byl hon zakončen.

Všichni vypadali spokojeně a těšili se na večerní zábavu. „Myslím, že to dopadlo výborně. Na to, jaké bylo deštivé počasí, to bylo super,” pochvaloval si Michal Mráz. Když jsem později večer rozmrzl, dal jsem mu za pravdu.

 

Ohniště v restauracích

Načíst další článek...