Pořád jsme děti. Všichni!

5. října 2016
Foto: archiv Raketa
Co číslo tohoto čtvrtletníku, to samostatné téma – a originální výtvarné i textové pojetí. Nakladatelství Labyrint, které Raketu vydává, se rozhodlo pro nulovou toleranci kompromisů. Časopis je tudíž svébytné umělecké dílo, na němž se podílejí mladí i zavedení výtvarníci, spisovatelé a další autoři. Jak se krásnému, avšak odvážnému projektu vede po téměř dvou letech existence – a co jeho autorky nejvíc bavilo při přípravě aktuálního „jídelního“ čísla?

V Raketě nejsou reklamy, a to ze zásady. Jak to bez nich jde utáhnout?

Johana: Upřímně řečeno, těžko. Jsme závislí na předplatitelích, ale i na soukromých donorech. Nicméně jsme rádi, že časopis díky absenci reklam není vizuálně roztříštěný a každé číslo je poskládané tak, jak chceme my a nikdo jiný.

Radana: Máme příjmy jen z prodeje a předplatného. Nakladatel Joachim Dvořák sem tam požádá někoho z přátel kolem Labyrintu, kteří občas podpoří i vydání některé knihy. Jsou to mecenáši, kteří neovlivňují obsah a nepotřebují hlasité ovace, chtějí jen napomoci dobré věci. I takoví lidé se dnes najdou a my jsme jim moc vděční.

Odkud vlastně název Raketa?

Radana: Pod nakladatelstvím Labyrint existuje už od roku 2004 stejnojmenná edice knih pro děti a její název se přenesl i na časopis. Raketa symbolizuje start do života a do čtenářství. Joachim použil také stejný podtitul „Pro děti chytrých rodičů“, který musíme pořád vysvětlovat.

Johana: Je to samozřejmě nadsázka, ale občas jsme se musely bránit, že nejsme elitářky. Ten slogan je trochu kontroverzní. Na druhé straně vyvolává otázky, což je dobře. My už se rovnou smějeme, když se někdo zeptá…

Když to teď vysvětlíte, možná dotazy částečně odpadnou…

Radana: Chytrý rodič je pro nás ten, který se zajímá o to, co jeho děti čtou, co je ovlivňuje, čím se baví. Chceme dětem vštěpovat určité hodnoty, ve které věříme. Ale nejde nám o to, abychom je nutili do čtení. Osobně si myslím, že se na to dnes zbytečně tlačí. Některé děti k tomu potřebují dozrát. Mně třeba hodně četla babička.

Johana: Pro malé děti je frustrující, když vidí to množství stran před sebou… Navíc musí povinně číst do školy. Jak z toho pak můžou mít radost? Já je chápu…

Jak máte rozdělenou práci na přípravě časopisu – a kdo tvoří autorskou základnu?

Johana: Radana se stará hlavně o texty a já zase o výtvarno, jsem jedna z ilustrátorek. Kromě toho časopis graficky lámu a připravuju do tisku. Hostující výtvarníky vybíráme společně tak, aby provedení k tématu opravdu sedlo a aby celek ladil. V každém čísle jich představíme pět až šest.

Radana: Několik autorů s námi spolupracuje od prvního čísla, hlavně autoři komiksů (Nikkarin, dvojice Lukáš Urbánek & Milada Rezková, Aneta Františka Holasová). Všem vyšlo v Labyrintu několik knížek a je s nimi skvělá spolupráce. Milada je navíc ohromně vtipná. Píše nám hlavně naučné články; i náročnější témata umí výborně odlehčit.

Inspirují vás vaše děti?

Johana: Jasně. Dceři je pět let. Když si nejsem jistá, zavolám si ji a vyptávám se: Bavilo by tě tohle…?

Radana: Určitě. Mám dvanáctiletou dceru a dvojčata, syna a dceru, kterým teď bude deset. Leckdy stačí, když pronesou nějakou hlášku a ona zarezonuje tak, že si člověk řekne – tohle by přece šlo přetavit takhle, dát do příběhu.

Pomáhá vám při práci mateřská zkušenost?

Radana: Jasně. Ale zase když jste mladá, máte k dětem blízko, protože sama jste dítě. Každý je vlastně pořád dítě, jde jen o to si to dovolit.

Johana: Většina našich autorů je ještě bezdětná a rozhodně to nevadí. Já sama jsem tak hravá, že jsem věci pro děti kreslila dávno předtím, než jsem se stala matkou.

Výtvarná stránka je jedna věc, ale co ta textová? Určité informace podáte jinak, když už máte doma děti a víte, jak uvažují a reagují…

Radana: Je to pravda, na druhé straně lidé, kteří na to jdou čistě z pozice dospělého a podávají informace tak, jak si myslí, že je to pro malé nejlepší, se velice často mýlí. Záleží na povaze každého i na tom, jak chce a umí s dětmi komunikovat.

Johana: A koneckonců i na povaze dítěte. Některé děti jdou vždycky radši kopat s merunou, než aby si četly.

Radana: To je přesně můj syn! Sportovec.

Souvisí s vaším laděním, že nechcete malé čtenáře zahlcovat komerčními produkty?

Johana: Ano. Děti vidí reklamy všude, nechceme to ještě podporovat.

Radana: A hlavně nestojíme o to, aby nám někdo diktoval obsah. Vnucovat dětem něco, co se vám nelíbí a s čím nesouhlasíte, jenom abyste dostala výplatu – to je přece špatně. Takhle jsme svobodní. Občas sami někoho doporučíme, ale čistě z přesvědčení, peníze za tím nejsou.

Proč jste se rozhodli věnovat podzimní číslo právě jídlu?

Johana: Všichni rádi jíme, ale víte, jak je to s dětmi. Některé nejedí skoro vůbec, jiné půlku věcí odmítají, další se zase přejídají sladkostmi… Snažili jsme se to pojmout hravě, abychom se vyhnuli moralizování, ale abychom malým čtenářům zároveň sdělili, že jídlo má různou kvalitu a ta ovlivňuje nejen je, ale i prostředí kolem. Aby děti začaly alespoň přemýšlet o tom, kde se potraviny v obchodech berou.

Radana: Proto jsme například formou bludiště naznačili, jaký je rozdíl v kvalitě života zvířat ve velkochovech a na biofarmě. Ve hře Ulov ekopadoucha zase poukazujeme na to, jak může jednotlivec ovlivnit životní prostředí.

Johana: Na druhé straně nemá cenu dělat agitku, to ani není naše role. Nejsme výživoví poradci. Navíc v každé rodině to mají trochu jinak…

Radana: Ono ani není v moci rodičů zajistit dětem čistě jen biostravu, i vzhledem ke školnímu stravování… Chtěli jsme jen ukázat, jak to je.

Podle čeho jste vybírali netradiční světová jídla – typu smažená tarantule, kuřecí pařátky nebo šneci – do článku Neobyčejná hostina?

Johana: Měla jsem hodně dlouhý seznam a bylo těžké rozhodnout se. Nakonec jsem tedy postupovala po kontinentech, už kvůli pestrosti. Přitom jenom z Asie by se dalo vzít klidně třicet jídel! Dívala jsem se na Youtube a viděla, že lidé fakt snědí živé chobotnice nebo smažené tarantule. A Pavel Ondruch k mým ilustracím napsal texty tak šikovně, že to není odpudivé. Za Čechy jsme zařadili morkovou kost. To miluju!

Radana: Tak tu já přesně nemusím…

V každém čísle máte dvojstranu s recepty. Jak to bylo tentokrát?

Johana: Zatím to vždycky bylo spíš vaření pro maminky, ale do tohoto čísla jsme chtěli dát jídla, která si děti dokážou připravit samy. I kdyby to mělo být jen „lepení“ křupek do tvarů zvířátek podle hesla „Mám křupky a nebojím se je použít“.

Radana: Tohle jsem zrovna viděla u dětí, takže to vlastně vymyslely ony. Olíznete konce kukuřičných křupek a můžete tvořit. Některé děti ale zvládají i těžší recepty. Byla tady maminka, která říkala, že má jedenáctiletou a čtrnáctiletou dceru, které Raketu čtou a pokaždé podle ní vaří.

Kdo má na starost rubriku s recepty?

Johana: Většinou oslovíme blogery, kteří nás baví. Zadání zní, ať jsou to jídla vhodná pro děti, ze sezonních surovin a taková, aby je zvládl i kuchař začátečník. Do podzimního čísla jsme připravili piknik – například špízy můžou děti přichystat pro kamarády i v zimě, třeba o narozeninách.

Radana: Zatím měly největší úspěch „květináče“ s čokoládou a pak průhledné nanuky z letního vydání, ty zkoušely i moje děti.

Johana: V jídelním čísle máme i ilustrovanou nápovědu, jak správně prostřít. Můžou ji použít jako mustr, až budou chtít v neděli překvapit rodinu. Spousta dětí si s tím ráda vyhraje a pro rodiče není vůbec špatné zopakovat si, kdy sáhnout po které vidličce…

Které tematické číslo vám dalo nejvíc zabrat – a zpětně jste na výsledek hrdé?

Johana: Možná to „náladové“, kvůli jeho abstraktnosti. Chtěli jsme dětem ukázat, že s náladou se dá pracovat. A jak na naše rozpoložení působí počasí, pohyb, hudba nebo barvy. Děti dokreslovaly postavám podle textu výrazy, nebo naopak hádaly, co se komu asi stalo, že se tváří zrovna takhle.

Radana: Je dobré děti nepodceňovat. Tím spíš, že každé si tam najde to své. Věkové rozpětí našich čtenářů je poměrně široké, od pěti do deseti let, ale čtou nás i starší děti, takže v čísle vždycky máme něco podnětného i pro ně. Mladší si třeba jen domalují obrázek a starší si k tématu i něco přečtou. Rodiče případně povysvětlí, co je potřeba.

Johana: Ale děti nemusí hned pochopit všechno. Leccos jim zůstane v podvědomí.

Navíc lidé náš časopis většinou nechtějí po přečtení zahazovat, ale schovávají si ho. Když si ho za dva roky znovu otevřete, třeba se starším dítětem, nebo naopak s jeho mladším sourozencem, zase v něm najdete něco „nového“.

Je možné pořídit si u vás starší čísla i dodatečně a časem tak získat ucelenou sérii, která pokryje celý „dětský svět“?

Radana: Ano, jde. S nákladem jsme začali opatrně a už jsme byli nuceni čísla několikrát dotisknout, což u časopisů není běžná praxe. Velká část předplatitelů si skutečně dokupuje i starší vydání.

Johana: Dokonce si celou řadu kupují i bezdětné páry do zásoby, aby jim nic neuteklo. Moc nás to těší.

Líbil se vám článek?

Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.