Pošta, cukrárna a vyhlášené nakladatelství. Co vypráví zdi domu, kde sídlí Pasta Fresca?
Domácí těstoviny? Pasta Fresca!
Historie domu v Celetné ulici číslo 598/11 je opravdu bohatá. Pozorné oko milovníka architektury na něm najde stopy románské, gotické, renesanční i barokní. Zejména krásné křížové klenby v západních sklepních prostorách nás zavedou do gotické historie, mimochodem kdysi to bylo přízemí, nikoliv sklep. To až navážky, jimiž se lidé bránili častým povodním, zvedly Staré Město o několik metrů do výše a zakopaly původní přízemí pod úrovně dnešních ulic.
Je to opravdu rozlehlá budova propojující Celetnou a Štupartskou s prostorným dvorem, který býval kdysi dáván za vzor Pražanům. „Ve dvoře milé jest podívání na množství zeleně a květin,“ píše slavný historik František Ruth ve své Kronice královské Prahy na počátku 20. století. „Doporučuji všem pp. majitelům domů, jak se dá udělati i dvůr příjemným.“
Barokní mistr a klapačková pošta
Nejstarší zmínka o budově spadá do roku 1366, kdy Čechům vládl největší z našich panovníků, král a císař Karel IV. Toho roku se mu narodila dcera Anna, pozdější anglická královna. Dům v Celetné – který leží na tzv. Královské cestě – vlastnil Rufus Jelen, ostatně na fasádě už tehdy bývalo znamení v podobě červeného jelena, a právě podle něj se dům (a sám majitel) nazýval.
Později bylo zvíře pozlaceno a dům se začal honosit vznešenějším přívlastkem U Zlatého jelena. S krátkou přestávkou, kdy jej vlastenci překřtili do podoby U Českého lva, se Pražané ke jménu podle majestátní vysoké zvěře zase vrátili.
S domem byly spojeny především bohaté šlechtické rody, žili tu například páni z Mitrovic či hrabata z Bubna. A o zajímavé majitele i nájemníky nebyla nouze. V roce 1732 budovu zakoupil malíř Jan Adam Schöpf, bavorský barokní mistr, jehož fresky zdobí třeba chrám Panny Marie na Bílé Hoře, Loretu nebo kostel sv. Karla Boromejského v Resslově ulici. Na přelomu 18. a 19. století tady žil filosof, učitel jazyků (jak se sám tituloval) a jeden z nemnoha českých účastníků francouzské revoluce Jindřich Jelínek.
Ještě zajímavější je, že tu fungovala klapačka. Že jste to slovo nikdy neslyšeli? Bývala to soukromá pošta, přesněji „poštovská služba klapavá“, německy Klepperpost. A sídlo měla právě v našem domě.
Za jejím zřízením stál v první polovině 19. století měšťan František Garsie. Zaměstnával muže – cursory (slovo s latinským základem znělo o dost vznešeněji, než jak jim lidé říkali běžně, tj. „běhouni“). Dokonce nosili na znak svého zaměstnání velké C na vysokých kloboucích, zatímco na levé ruce měli znak císařského orla. K tomu na rameni nezbytný vak a v ruce dřevěnou klapačku, jejíž nepřeslechnutelné cvakání se neslo ulicemi.
Lidé jim předávali své listy a oni je nosili na hlavní poštu, která v té době sídlila na druhé straně řeky na Malé Straně. Rajonem cursorů byla celá Praha a ještě další tři míle od hradeb. Udrželi se asi půl století, Ruth už jen s povzdechem konstatuje, že „nyní klapaček u nás neslyšeti po ulicích, ale zato hojně zvonců mlékařů, prodavačů zmrzliny, ráno na smetí a celý den zřízenců elektrické dráhy“ (1903).
V druhé polovině 19. století v domě pracoval kde kdo. J. D. Kuchynka zde vedl svůj bankovní závod, v němž nabízel směnky, cenné papíry i výherní losy. Izidor Stepper tu měl sklad klavírů, takřka bez přestávky byla část obchodních prostor vyhrazena módě a práci s látkami. Věnovali se jí tu např. krejčí Václav Jindrák, obchodníci se suknem Hugo Guth a J. Reif, rukavičky prodával August Seidl, módní róby šila také Rosa Glückauf.
Později ve 20. století tady měl kancelář advokát Hynek Stolz, jenž zastupoval i Karla Hašlera a divadlo Varieté (nynější Hudební divadlo v Karlíně). Nechyběl ani pan doktor Linhart diskrétně se specializující na pohlavní nemoci.
Rumrajch Hynkova nakladatelství
Ale vůbec nejvýznamnější firmou, která v domě sídlila desítky let, bylo knihkupectví a nakladatelství, k tomu obchod s papírem, psacími či kreslicími potřebami – Alois Hynek. Pan nakladatel roku 1892 dům dokonce koupil, ale to tady již více než dvacet let svůj obchod provozoval. Vždy v něm panoval čilý ruch od rána do večera, často dokonce až do noci, a to za věčného svitu plynových lamp.
Alois Hynek se vyučil spolu s dalším slavným nakladatelem Janem Ottou, prošel několika knihkupeckými obchody, až se postavil na vlastní nohy. Pomohlo mu k tomu vydávání laciných dobrodružných románů, což mu mnozí „lepší“ kolegové vyčítali, ale Hynek díky nim získal kapitál, aby vydával i kvalitní literaturu. Jinak to ostatně ve větších nakladatelstvích nelze dělat ani v současnosti. Fungovalo to tehdy, funguje to dnes. A knihy s krásně vykresleným monogramem AH dodnes najdete v každém antikvariátu. Navíc ve firmě jako účetní i obchodvedoucí pracoval později velmi ceněný fotograf staré Prahy Zikmund Reach.
Hynek byl trochu samotář, žil tak nějak sám pro sebe. Ale ve svém podniku kraloval, byl tu denně od rána do noci, jeho příjemně melodický hlas byl všudypřítomný. Ostatně nerad mluvil potichu, nerozpakoval se i soukromé osobní věci řešit před lidmi v krámě takříkajíc na plná ústa. Nicméně tento menší muž s knírkem a věčně růžovými tvářemi takřka nechodil do společnosti. Dokonce se ani nikdy neoženil a neměl děti.
„Chodíval jsem tam rád, i když jsem jednou z dřevěných a chatrných schůdků, vedoucích do krámu, sklouzl a vypadl zpět do ulice,“ popisuje prostory Hynkova obchodu v Celetné ve svých pamětech další knihkupec Leoš Karel Žižka. „Vpravo účetní Reach, tenkrát malý, hezký mladý muž s černým knírem, ale s jakousi věčnou neposedností v krvi, obíhal kolem kup na stole a občasně bleskem vyskočil pro něco do regálu za sebou.“
Všude samé knihy vyskládané v hromadách na stolech, pochopitelně zejména z vlastní vydavatelské produkce. Ale pokračuje Žižka: „U Hynků bylo všecko hlasité. Reach volal dozadu, kde pod plynem pracovali kolegové Venta s Beutlerem v nakladatelství a komisionářství, a odtud se ‚telefonovalo‘ provoláváním do krámu. Přicházeli kolportéři, roznašeči, pomocný personál, obecenstvo, z protější strany dohodovali se v oddělení papírnickém manželé Macháčkovi (…) také hezky nahlas se svými zákazníky a personálem; slovem byl tu nepopsatelný rumrajch, nepochopitelný dnešním nervózním pracovníkům.“ O panu Hynkovi a jeho firmě by se dala napsat celá kniha, my už bohužel musíme běžet dál…
Vinárna U Zlatého jelena
Jak se to má s pohostinstvím v námi sledovaném domě? Jeho stopy najdeme už na konci středověku. Dochovala se nám úřední zprávička z roku 1595, v níž si Anna Škorničková, šenkýřka od Zlatého jelena v Celetné ulici, stěžuje samotnému králi a císaři Rudolfovi II., že jistí hejtmani z městských hradeb „protrávili u ní 200 tolarů a jejich profos pak sám 138 tolarů“. Hospodská byla žena rázná, ze zprávy vyplývá, že odmítla vojáky pustit z hostince a poslala na nedalekou radnici, aby páni konšelé zjednali pořádek. Odsud přišel pokyn, že má dlužníky nechat odejít, dluh jim bude sražen z prvního žoldu a šenkýřce zapraven. Jenomže k tomu nedošlo, a tak si Škorničková stěžovala u samotného císaře. Jak věc dopadla, nevíme.
O staletí později se z archivů vynořuje drobnička z roku 1901 o nečekaném úmrtí jisté vychovatelky v rodině kavárníka Hynka Schwarze z Celetné 598. Naznačuje tedy, že zde tou dobou snad fungovala kavárna. Jisté je, že tu po desítky let sídlila slavná cukrárna Köpf & Jäger (na konci 19. století přesunutá na Václavské náměstí). Vyhlášená byla zejména jejich zmrzlina. Josef Jäger, jenž byl současně i majitelem celého domu, prodal nemovitost právě zmíněnému nakladateli Hynkovi.
A nakonec tady vznikla vinárna v době poměrně nedávné. „Vinař zajásá: Má možnost pít víno vždy z jedné révy a ze stejného vinohradu. Což se sice v nabídce tvrdívá, ale pohříchu to tak nebývá. Ale u Zlatého jelena ve starobylém domě Na Královské cestě v Celetné ulici v Praze tomu tak má být…“ píše Rudé právo současně s otevřením podniku v březnu 1972. V nabídce byla moravská vína ze bzenecké oblasti a do vinárny se procházelo dodnes známou úzkou chodbou a schodištěm do sklepa.
„Už vstup je impozantní,“ píše dobový Šustův průvodce pražskými podniky. „Za malými dveřmi z ulice se táhne dvacetimetrová chodba, než lze zahnout doleva na schody. Napočítáte jich pět, deset, až teprve třicátým druhým schodiště končí u tepaných dveří. Projdeme a jsme v první místnosti, u baru a zároveň v kuchyni… Za pultem totiž svítí bílá čepice kuchaře, který zde před očima hostů dohotovuje různé speciality vinárny. Druhou polovinu baru tvoří malé soudky, každý je příležitostí k ochutnání jiného moravského vína. Máte-li vybráno, můžete se v druhé místnosti posadit do některé z vyřezávaných židlí s vysokými opěradly, potažených telecím boxem; v podobných prý sedávali pražští konšelé. Jsme totiž v bývalé hodovní síni. Za ní je ještě podobně zařízený salónek, vše pod klenutými stropy v příznivém ovzduší a s mírným osvětlením.“
Otevřeno bylo už přes poledne a po celý den se k vínu podávaly pouze minutky, samé speciality. Vinárna byla vyhlášená, přežila socialismus i podnikatelsky svérázná 90. léta.
Ale to už plynule navazujeme současností, protože od roku 1997 se právě tady usadila Pasta Fresca z rodiny Ambiente. Kuchyně funguje pod pozorným dohledem šéfkuchaře Tomáše Mykytyna, který tu sám vaří bezmála třicet let. Vyberete si třeba z deseti druhů těstovin, z ryb a steaků, můžete ale ochutnat i vlastní focacciu, odpočinout u vynikající výběrové kávy či si dát skleničku vína ze sbírky italských vín. Takhle si tu jistě nehodovali ani ti hejtmani, co za rudolfínských dob neměli na útratu.
Líbil se vám článek?
Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.
