Bokovku navrhovala vaše žena Tereza. Jaký máte z prostoru pocit?

Atmosférou mi připomíná příjemně omšelé vinárny z osmdesátých let. Po Praze jich bylo jen pár a scházeli se tam zajímaví lidé. Když pak Tereza začala tvořit, běhal mi mráz po zádech, říkal jsem si, to není možné udělat! Záměr byl nechat prostor velmi raw, „syrový“. Nejdřív jsem si pomyslel – pojďme ty stěny aspoň natřít našedo! A pak mi došlo, že když projíždíte Francií a náhodou se zastavíte v nějaké vinotéce, taky je tam všechno v původním stavu. Nevíte, jestli je omítka opadaná sto, nebo dvě stě let, vidíte oprýskaný stůl, který zažil neuvěřitelné příběhy… Tahle atmosféra mě na tom baví a baví mě i na Bokovce.

Takže nejste ten typ, který by všechno modernizoval?

Ne. Když architekti puristicky rekonstruují staré budovy ve spolupráci s památkáři, někdy si říkám – nechte to, jak to je, nesahejte na to! Nánosy času jsou cennější. A vrstevnatost v Bokovce je fantastická. Jsem strašně rád, že to takhle zůstalo. Je to historická budova, která se po staletí vyvíjela, ale základní architektonická podoba zůstala: klenby, okna... Protože se ty prostory využívaly pro různé účely, je tam kus dřevěné podlahy s odlišnými nátěry, a do toho surové nové prkýnko. Nemusí se zpatinovávat, prostě se přizná a časem se zpatinuje samo. Ani elektřina není sekaná, ale tažená po povrchu. Vidíte stopy po hřebících, po vodě, když do domu teklo… všechno je samozřejmě zpenetrované, žádná špína ani prach. Ale autenticita zůstala. Z interiéru můžete číst: tohle je staré dvě stě let, tohle padesát, tohle je současné… O prostoru vám to řekne mnohem víc, než když ho celý zrekonstruujete a o historii vydáte knížku.

Jak se do Bokovky dostaly vaše lustry?

Tereza vůbec nepoužívá můj design, tohle je výjimka. S kolegou Janem Němečkem jsme je navrhli loni pro výstavu Ligh Infusions v DCS Gallery. Jsou to světla s přiznanými technologiemi, mají přišroubovanou zářivku a každé pérečko a dráteček je vidět, takže všechno musí být precizní. Jirka Černický pak přišel s výtvarnými intervencemi, oblepil je voskem, takže nám je trochu ničil. Na výstavu jsme vyrobili tři, jedna se prodala do soukromé sbírky a zbylé dvě vlastní Ambiente. Připomínají mi kosmické koráby ze sci-fi filmů. Loď, která pluje vesmírem a není aerodynamická, má spíš tvar krystalu. Philippe Starck kdysi popsal svůj design slovy, že to vypadá jako zkamenělé sperma robotů. Docela to sedí i na naše lustry. Každý ovšem váží padesát kilo, všechno musí držet pohromadě, do toho kapající vosk versus elektřina… je to svítící art piece, ale má své mouchy. Už jen vymyslet, jak se bude vyměňovat zářivka! Naštěstí má svítivost asi padesát tisíc hodin.

Vaše studio Olgoj Chorchoj vzniklo v roce 1990. To muselo být jedno z prvních, že?

Designem se tady tenkrát zabývali jednotlivci anebo designéři zaměstnaní ve firmách. My jsme zkoušeli prorazit jako nezávislí. Devadesátá léta byla tvrdá, paradoxně nám pomohla ekonomická krize před pár lety. Dnes máme řadu zakázek, oslovují nás renomované firmy. I na UMPRUM, kde učím, řešíme úkoly pro výrobu a průmysl.

Takže studentům předáváte i praktické zkušenosti?

Spíš je provázím. I když vím, jak se ta věc má narodit a dát do procesu, velmi často je v tom nechám. Na podzimní Designblok studenti vytvořili krásný návrh instalace pro Vitru a Ambiente. A já se ptal: A jak to máte spočítané? Kolik to váží, co statika? A co peníze? Nakonec se to muselo zmenšit… Je důležité, že si projdou celým procesem od komunikace s klientem přes návrhy až po realizaci a úspěch. Zkrátka škola v reálných podmínkách. Kontakt s mladými lidmi je prima, i když vám energii spíš berou, než by vám ji dávali. Ale není to úplně upírský nepoměr.

Baví vás víc kreativní, nebo technická stránka práce?

Oboje. Ale k technice mám hodně blízko. Fascinují mě stroje, sbírám staré foťáky a s kolegou jsme si pořídili několik poválečných veteránů. Zrezlých plechů, o které je potřeba se pořád starat. Letos na podzim k nim přibyla loď-veterán, takže zase další věc ke spravování.

Navrhujete obří stavby i drobné předměty, třeba kapesní nožíky pro BMW. Vyhovuje vám tak široké rozpětí?

Teď už si můžeme zakázky vybírat, takže když nějakou přijmeme, taky ji dokončíme. V začátcích jsme se specializovali na tablewear, porcelán a sklo, pak jsme začali s nábytkem a už dlouho děláme vehementně interiéry. Až v posledních patnácti letech jsou to i domy, rekonstrukce starých továren nebo historických objektů. U budov se nám velmi často stává, že investor už vystřídal několik architektů a my fungujeme jako záchranný padák.

Není to nevděčné?

Je to jako v pohádce: když se ti to nepovede, budeš o hlavu kratší. Je výzva takový projekt dokončit, ale přiznávám, že někdy je to psychicky náročné. Ale to bývají i jednodušší zakázky.

V čem?

Někdy je to šílený stres. Fungujete jako amatérský psychoanalytik, musíte mít obrovské uši a naslouchat a vidět za roh. Často s investorem řešíte i velmi osobní záležitosti. Ale je dobré, když zůstanete profíkem a udržíte si jistý odstup. Je to jako u doktorů – ti by také neměli léčit svoje rodiny. Některé zakázky strašně bolí, klient je drsný, stavba tlačí… a pak je navzdory všemu hotovo a člověk na to strašně rád vzpomíná. Je to jako vylézt na nějaký kopec.

Ale zase v tom nejste sám, že? Kolik je vás ve studiu?

Asi deset, ale s kolegou Němečkem máme každý své zakázky, i když občas se taky zastoupíme. Je to živelné, ale přirozeně fluidní. A někdy na domě pracuje celý ateliér: někdo navrhuje oplocení, venkovní úpravy a vstup, někdo interiér, další nábytek, jiný si vezme na starost dodavatele baterií a světel. Já rád vybírám umění. Ideální je, když jsme u zakázky od začátku, nejlépe od výběru pozemku, a můžeme ji dotáhnout ji až do konce. Někteří kolegové říkají: já dělám barák, interiér mě nezajímá. „Dekorace“ jako nábytek, nasvícení, obrazy… to je pro ně podřadná záležitost. Diví se, že lidé chtějí třeba skříně a snad by tam chtěli i bydlet!

Vy detaily evidentně nepodceňujete, soudě podle lustrů v Bokovce…

Je to tak. Kolega Jan Němeček vystudoval gymnázium a pak se vyučil uměleckým pasířem. Pracuje s kovem a je velice zručný. A já zase, než jsem šel na výtvarnou školu, spravoval ruská válečná letadla, Migy. Takže řemeslo umím. Ono sáhnout si a něco vyrábět rukama je pro designéra dobré, protože umíte odhadnout vlastnosti materiálu a těžko vás někdo ošidí. Kolega Němeček často tráví poslední dny na stavbě s dělníky a říká: já když se na ně dívám, tak to radši udělám sám.

Nezbytná otázka: Jak se vám spolupracuje s vaší ženou?

Tereza je neuvěřitelně precizní, já jsem v navrhování paradoxně víc emotivní. Máme rádi svou tvůrčí svobodu, každý si děláme svoje věci a po svém. Doplňujeme se a jsme si spíš oponenty v dobrém slova smyslu. Přinesu třeba nůž nebo sklo nebo jí ukážu projekt a žena mi dá zpětnou vazbu. A obráceně. Hrozně rád kreslím, takže se stává, že Tereza něco vymyslí a já jí to ztvárním ve 3D. To je taková moje bokovka.