Facebook

Být na lidi hodný

277
23. července 2018 Autor: Simona Martínková-Racková Foto: We give you good

A historicky prvním držitelem Zlaté pípy se stává… Tomáš Hrnčíř! Jako výčepní „otevíral“ Lokál Dlouhááá, posledních osm let vám ale načepuje hladinku, šnyta a spol. U Bílé kuželky. Proč se vrhl do nové soutěže pro výčepní z Lokálů a co byla ta nejtěžší zkouška?

O tom, že ocenění Zlatá pípa získáte právě vy, se v lokálních kuloárech vědělo dlouho předem. Vážně se to podařilo utajit do poslední chvíle?
Ano! Ten den jsem zrovna měl čtyři akce, ale náš manažer trval na tom, že na vyhlášení musím. Dokonce kvůli tomu sám volal našemu štamgastovi, kterému jsem slíbil pivní týmování, tedy společné čepování a degustaci s partou přátel nebo kolegů. Tomu musel říct pravdu, ke mně se to ale fakt nedostalo.

Nepřipadal vám takový tlak podezřelý?
Ani ne, coby hlavní výčepní na těchto akcích většinou bývám. Přiběhl jsem tam, rychle jsem si dal večeři, pak jsem tam v pohodě seděl, a najednou vyhlásili moje jméno. To jsem teda koukal. Na Zlaté pípě je u mého jména vyryto Za zásluhy, tak jsem si dělal legraci, že zatímco jinde se dávají při odchodu do důchodu hodinky, já jsem dostal zlatou pípu. I když jenom na rok – je to putovní trofej.

Třeba své „čestné vítězství“ obhájíte i v prvním ročníku regulérní soutěže Zlatá pípa, který právě začal. Proč jste se do ní po letech praxe vlastně přihlásil?
Jsem soutěživý typ, proto jsem šel i do soutěže Master Bartender a v roce 2013 jsem ji vyhrál. Soutěže jsou prima, posouvají člověka dál, protože když tuhle práci děláte delší dobu, můžete upadnout do stereotypu a skoro až letargie. Jasně, štamgasti vás hlídají, abyste pořád držel svou úroveň, ale je fajn, když vás „hlídá“ i někdo jiný. Jste pak víc ve střehu a tak to má být. Navíc je každá soutěž zážitek a adrenalin. A co si budeme povídat, každý je trochu ješitný a má radost, když vyhraje a ví se o tom.

Bylo těžké dostat se do „elitní desítky“ soutěžících?
Podmínkou bylo splnit celou řadu „disciplín“ a získat průkaz výčepního. Já to měl jednodušší, protože běžně sanituju, dělám pivní týmování… Kolegové to museli obíhat, někteří to dělali se mnou, jiní s Lukášem Svobodou. Ale všichni jsou fakt dobří a čepují skvělé pivo.

Která disciplína vám dala nejvíc zabrat?
Pivní párování. Mám moc rád plzeň, ale přiznám se, že stouty a „ale“ mi moc neříkají. Zaujalo mě pivo Castel Rouge, které dozrává na višních – chutnalo jako griotka. Zato jedno pivo bylo vyloženě „kafové“, je tam hodně přepálený slad… a já kafe nepiju. Jasně, s jídlem to působí zajímavě, ale jak jsem ortodoxní „plzeňák“, zase tolik mi to nechutná. I když uznávám, že zkusit něco netradičního člověka obohatí.

Jak dlouho už děláte výčepního?
Letos to bude devět let. Když se otevíral Lokál Dlouhááá a na pohovoru se mě ptali, jestli bych nechtěl na výčep, řekl jsem – ne, budu na place. Vydrželo mi to měsíc a půl. Když jsem totiž viděl, že výčepní tam pracují o dost jinak, než jak se to dělá všude jinde, změnil jsem názor a zkusil to za výčepem.

Líbilo se mi, že se práce výčepního opravdu oceňuje a tlak na dobré pivo je tak velký, že se nepovedené může dát pryč a není to žádný problém. Máme ztráty, ale je super, že k hostovi jde jen fakt krásné pivo. To člověk nezažije v žádné jiné hospodě. Všude se šetří každá kapička. Lidé k nám chodí, protože vědí, že vždycky dostanou super pivo.

Máte chuť zajít si po směně ještě na pivo?
Jasně! Zjistil jsem, že je to jediný nápoj, co mi chutná. Asi před šesti lety jsem úplně přestal pít panáky, vystačím si s pivem – samozřejmě když je dobré. Někdy vím, že už bych měl jít domů, ale pořád mám žízeň. Pitelnost plzeňského je úžasná, a ještě si na něm můžeme vyzkoušet, jestli máme mozek v pořádku.

Jak?
Když se napijete, na konci jazyka cítíte hořkost. Vychutnáte si ji, a do dvou minut by se měla změnit v suchost. Jazyk dá mozku signál, aby se člověk zase napil. Takže když to uděláte, je to jasná známka toho, že všechno funguje tak, jak má.

Štamgasti za vámi přecházejí doslova z Lokálu do Lokálu. Jak to děláte?
Člověk musí být na lidi hodný, snažit se s nimi vycházet. To platí všude. V hospodě je to těžší, protože jsou tam i opilí lidé, ale myslím, že nejlepší je se usmát a ono to jde. Někdy je to náročné, když je člověk utahaný – děláme tu plno piv –, ale mám zkušenost, že když se člověk usměje, je to najednou všechno lepší. Lidé jsou taky hned příjemnější. Takže se snažit, a to i v případě, že host přijde už předem naštvaný.

Co v takové situaci pomůže?
Neprohlubovat to! Naopak se pokusit dostat ho do lepšího rozpoložení. Obvykle se usměju a začnu mluvit o pivu. Většina lidí, kteří přijdou na jedno přímo k výčepu, chtějí o pivu i něco slyšet, takže je to ideální téma. A musím říct, že nejen tam. 

Článek vyšel v letním čísle A časopisu

Článek vyšel v letním čísle A časopisu

Čtěte PDF nebo si ho vezměte v jakékoliv restauraci Ambiente.

Výletní trasa do Kuchyně na Hradě

Načíst další článek...