Priority mileniálů

Generace narozená v letech 1984 až 1997 přemýšlí a pracuje jinak. Starší jejich systém považují za chaos, ti mladší v něm nachází příležitost se realizovat, bavit a zároveň změnit svět k lepšímu. Nebojí se otevřené zpětné vazby, protože se díky ní navzájem učí a zlepšují, a hierarchii nepotřebují. Vyměnili ji za kolektivní řešení problémů v týmu, ve kterém dostane každý stejný podíl zodpovědnosti a důvěry, svobody a flexibility. Co vzkazují mileniálové budoucnosti?

1. Chceme se stále posouvat, učit a růst. Podnik by měl být jako hřiště, na kterém si můžou různí lidé zahrát na různých pozicích. A dávat góly.

2. Nechceme se nudit a moc dlouho dělat stejnou věc. Nuda a rutina jsou pro spoustu mladých lidí největším strašákem, protože si už odmala vybírali, co chtějí dělat. Práce se nesmí stát stereotypem. Pokud nemáte co nabídnout těm, kteří nechtějí ustrnout na jednom místě, nechte je jít o dům dál.

3. Chceme s lehkostí opouštět role, předávat je a přecházet do dalších, které nám v určité fázi našeho vývoje dávají smysl.

4. Chceme flexibilitu. Příkladem je plánování směn na principu „Je na tobě, kdy budeš pracovat“, což vyžaduje dobrou komunikaci a ještě lepší tým, který drží pospolu a je schopný se domluvit. Pravidla můžou být nepsaná, ale chceme je formulovat společně.

5. Chceme autonomii a podíl na rozhodování, aniž bychom čekali, než se z nás stane manažer. Neuznáváme hierarchii, protože když rozhodnutí dělají samotní zaměstnanci, víc o nich přemýšlejí a přebírají za ně zodpovědnost. A bývají spokojenější, což je jedna ze zásadních podmínek dobře odvedené práce.

6. Chceme feedback a potřebujeme pochvalu. Spousta lidí neumí zpětnou vazbu dát ani přijmout a představuje si pod tím pojmem něco úplně jiného. Nesmí to být hodnocení, ale konkrétní, subjektivní, a přitom vyargumentovaný přenos emoce. Benefitem je čistý vzduch v týmu a velký progres na základě vzájemného učení. Za chyby nedáváme pokuty, ale šance, které člověka často obrátí k jinému chování, vděčnosti a větší zodpovědnosti.

7. Nechceme rozlišovat mezi prací, zábavou a životem. Sice riskujeme vyhoření a izolaci v bublině, ve které tvoříme, sdílíme a budujeme projekty, nová přátelství i vztahy, ale i tak mažeme hranice mezi koníčkem a povoláním.

8. Nechceme jenom pracovat. Navazuje to na předchozí bod. Na práci nám záleží, ale tím spíš očekáváme, že dostaneme prostor vyvážit pracovní nasazení a dočerpat energii a motivaci – to znamená mít čas na sebe, na cestování a cokoli dalšího, co nám dobije baterky.

9. Chceme se moct postavit za svoji práci a dělat to, čemu věříme a co je v souladu s naším osobním přesvědčením.

10. Chceme dělat s lidmi, kteří vyznávají stejné hodnoty. Nejen co se týče jídla a pití, ale taky politiky a ekologie, protože si uvědomujeme, že se podniky čím dál tím častěji vyjadřují k veřejnému dění a mají moc ho ovlivnit.