Vždycky, když se jdu v Esce posadit ke stolu nebo přejdu místnost, abych si došla umýt ruce, připadám si jako na přehlídkovém mole. Přistihnu se, že najednou jdu úplně jinak, a kdybych se nestyděla, možná bych si i zatančila. Za tohle uvolnění, které mě vytrhne ze zautomatizovaného chování (vstát-odejít si umýt ruce-jít si sednout), vděčím Honzovi Červenkovi. Má totiž na starosti to, co zní nejen v Esce, ale i v Myšákovi nebo Kantýně.

„Často jsem do Esky jako správce jejich sociálních sítí chodil a moc mi nesedělo, co tam hrálo. Všechno tam bylo nové a krásné, na zdi dva reproduktory Bang & Olufsen a z nich se linula různá hudba. Playlist fungoval dost náhodně, každý manažer si mohl pustit, co chtěl. Když jsem uslyšel skladbu Blue (Da Ba Dee) od kapely Eiffel 65, šel jsem za svým šéfem Filipem Šimoníkem, ať s tím něco udělá. No a on řekl, ať to udělám já,“ vzpomíná Honza na své začátky hudebního kurátora.

„Nejdřív si představím plnou restauraci a jaká hraje v pozadí hudba. Potom na základě informací poskládám různé varianty a ty se ozkoušejí v prostoru. Samozřejmě se to vyvíjí. V Esce jsme se za tu dobu posunuli od relativně minimalistické elektroniky k zábavnému popu i rapu,“ vysvětluje. Navíc se nám teď podařilo to, o čem jsem tak trochu tajně snil od začátku – do tvorby playlistu se zapojil i personál, šikovná je třeba kuchařka Katka Jakusová.

Jako na rockovém koncertě
Už je mi jasné, proč tu mám pocit jako na přehlídkovém mole, kdežto v Kantýně se přenesu na rockový koncert. Skladby, které pro tento podnik Honza vybírá, jsou rebelské, ohnivé, s širokou škálou zahraničních i českých interpretů: od Rolling Stones, Kasabian přes The Dandy Warhols až po The Plastic People of The Universe.

„Kantýna zastává archetyp rebela, ale zároveň se neodchyluje od tradičních hodnot. Inspirací pro mě byla postava šéfkuchaře Anthonyho Bourdaina, který má rád rock a mezi kuchaři je známý tím, že rád jde proti proudu. A nejslavnější hudební časopis světa The Rolling Stone dokonce uvedl The Plastic People of the Universe na prvním místě v anketě o největšího rebela rockového hudby,“ říká Honza.

Snění u jazzu (a větrníku)
Úplně opačnou atmosféru můžete čekat v Myšákovi. Moc dobře vím, proč sem ráda chodím s prarodiči nebo na romantické rande. Díky skladbám, co tu hrají, se totiž přenesu do filmu, který režíruje Wes Anderson. Nad věnečkem nebo indiánkem se můžu zasnít u jazzových nebo klavírních skladeb. Spojuje je ale lehkost a hravost, jako by měly probudit dítě v nás, které neodolá touze dát si zmrzlinový pohár s pořádnou porcí šlehačky.

Někdy se mi stává, že se mi jistý song zalíbí natolik, že musím jít za obsluhou, abych se zeptala, co to hraje. Jestli jste na tom podobně a nevlastníte chytrou mobilní aplikaci Shazam, která vám to sama prozradí, třeba vám přijde vhod playlist Esky na Spotify.

Nebojte se, že by se vám oposlouchal. Honza má uši pořád nastražené, aby jednotlivé playlisty pravidelně obměňoval.