Jak se zrodil kapr, který zdobí letošní vánoční dárkové poukázky? Mimochodem vaše spolupráce s Ambiente má hlubší kořeny, že?
To má. Na podzim roku 2019 mi zavolal grafik Aleš Najbrt, jehož studio dávalo výtvarnou podobu Áčku, tištěnému zákaznickému časopisu A*, který v té době vycházel. Tématem podzimního čísla byly tehdy houby, tak jsem do něj udělal asi sedm linorytových ilustrací. Na obálce byla houbová Campbellovka...

A pak se Aleš ozval letos koncem léta, abych dal tvář kampani na vánoční dárkové poukázky. Kapr byl přímo v zadání, coby symbol zimy. Každý rok ho má vytvořit jiný výtvarník. Tím vznikne zajímavá kapří kolekce, jakási unikátní umělecká sbírka, do které rok co rok přibude nový originál.

Narazil jste při práci na nějaký zádrhel? A zvládl jste kapra „z hlavy“, nebo jste nahlížel například do atlasu?
Nejsem rybář, z ryb dávám přednost těm akvarijním, takže jsem inspiraci hledal v atlasech a na Googlu. V zadání bylo, že obrázek kapra má být na výšku. Já podmínky ctím, v práci jsem vděčný za všechny mantinely, ale na rovinu – je to stejně těžké a divné zadání jako zobrazit do formátu naležato žirafu.

Nakonec jsem na to vyzrál tím, že můj kapr jsou vlastně kapři dva, kteří plují nad sebou. Ve výškovém formátu vidíme z toho prvního jenom hlavu a z druhého jen ocas. Výhodou je, že obě půlky se dají spojit a vznikne kapr celý. Ten dnes slouží třeba jako dekor na ponožkách. Nevýhodou mého řešení asi bude to, že touto cestou už nemůže jít žádný z mých kolegů, který bude k této práci napříště osloven.

Když už jsme u vánočního kapra, míváte ho doma ke štědrovečerní večeři?
Tak ono se paradoxně nemělo jednat o typicky vánočního kapra, měl to být kapr ve smyslu „pravá česká ryba“. Doma jsem Vánoce bez kapra ještě nezažil, to by mi asi chyběl, ale v cizině mi mořská ryba vůbec nevadila. Třeba ostrorep kdysi na jihu Thajska. Vánoce doma, když jsou děti a teď už i vnoučata, vždycky obnášejí dlouhé balení a pak dlouhé rozbalování. A mezitím je klasická sváteční večeře s hustou rybí polívkou plnou jiker, s obalovaným kaprem, křenem a bramborovým salátem.

Co všechno vlastně obnáší tvorba barevného linorytu, který je vaší doménou?
Linorytům se věnuji přes čtyřicet let. Mám období, kdy tisknu složité mnohobarevné linoryty, založené na precizních soutiscích barev, a jiná, kdy dělám linoryty černobílé, které dodatečně vybarvuji anilínovými vodovkami.

Kapr patří k linorytům kolorovaným. V mém díle jde o celkem výjimečnou grafiku, protože jsem ji pro Ambiente vytiskl a vybarvil v počtu dvaceti kusů, což je pro mě opravdu heroický výkon. Všech dvacet kusů se musí totiž vykolorovat naprosto identicky. To je velmi zdlouhavý proces a je k němu nutné stabilní denní světlo. Proto takové grafiky dělám zásadně jen v nákladu kolem pěti šesti kusů.

Necháme-li stranou technické zázemí, co potřebujete k tomu, aby se vám dobře tvořilo?
K práci potřebuji hlavně vnitřní klid. A vědomí, že to má smysl. Nevadí mi práce pod tlakem – blížící se termín nebo instalace výstavy mě naopak nabíjí energií. Pracuji výhradně v domácím ateliéru, k rytí do linolea ani k ručnímu tisku nepotřebuji žádné další lidi ani technické vymoženosti. Jsem tudíž soběstačný, a tedy i svobodný. Vystačím si s rádiem, se stanicemi Dvojka nebo Vltava, s pár cédéčky, a piju u toho čaj nebo kafe s mlíkem a se skořicí.

Na čem momentálně pracujete – a kde můžeme vidět vaše díla?
Dělám průběžně nové linoryty. Chci se vrátit k velkým formátům 70 x 100 cm a být expresivnější. Taky hodně fotím, takže bohužel trávím hodně času s fotkami u počítače.

V srpnu mi skončila v Plzni opravdu veliká půlroční výstava věnovaná zátiší, jejíž přípravě jsem zasvětil řadu měsíců. A tak jsem celkem rád, že příští rok na obzoru nic tak zásadního nemám. Plánuji se věnovat jen volné tvorbě. Své grafiky, koláže nebo deníky dávám občas na Facebook, okamžitá reakce lidí je potěšující.

Když jsme si domlouvali rozhovor, poznamenal jste, že do restaurací moc nechodíte, že „jíte jen doma“. Co je důvodem? A kdo u vás doma vaří?
V médiích to vyznívá tak, že úplně každý chodí běžně jíst do restaurací a relaxovat do kaváren. Já to nedělám. Hlavně v zahraničí ne, protože čekání na obsluhu mi připadá jako ztráta času, když se můžu potloukat někde na ulicích a fotit. A navíc ani jídlo na ulici není špatné. Nesvůj jsem byl jen v Japonsku, kde je jedení na ulici vnímáno jako velká neslušnost.

Já se sice rád dobře najím, ale jídlu nepodléhám, televizní pořady o vaření vyloženě nesnáším. Doma vaří moje žena, bez ní bych uhynul. Do hospod chodím občas, většinou si jen pokecat u piva.

Zastihla jsem vás jen pár dní před odletem do Indie. Jezdíte přes zimu „do tepla“ pravidelně, je to vaše tradice?
Tradice je silné slovo, ale být na zimu v teple má logiku. V Indii jsme už se ženou takhle byli před třinácti lety, teď chceme poznat jih, hodně fotit a kreslit si. Z našich cest někdy vydáváme fotografické knihy, občas doplněné o kresby a stránky z mých deníčků. Umíme dát vizuální zážitky do nečekaných vztahů, máme abnormální smysl pro detail. Ostatně naše knihy se taky tak jmenují: Cuba v detailech, Kambodža v detailech, Japonsko v detailech. V té knize o Japonsku jsme došli nejdál, jak po textové stránce, tak co do počtu fotografií – je jich 1166. Navíc jsme ji se ženou vydali vlastním nákladem.

Na co se do Indie nejvíc těšíte a co doufáte, že si odtamtud odvezete?
Těším se na teplo, na vůně a barvy, na ten všudypřítomný svinčík. Na to, jak si to budu zaznamenávat do deníčku. Všechno je tam velice inspirativní. A přirozeně koketujeme s myšlenkou udělat další knihu právě o Indii.