Na kávu do Vršovic a za jídlem do Holešovic. Darina Křivánková představuje svá oblíbená místa
Jsem vršovický patriot a pražský chodec. Když to jde, chodím po Praze pěšky. To město si to zaslouží a já taky. Každá procházka má cíl, takřka vždycky je to něco k jídlu. Někdy kafe, jindy bochník chleba, koláč, večeře… Trávím hodně času sezením doma u počítače a psaním. Hlavně o jídle. Jídlo miluju. Ráda, pořád a velmi spolehlivě vařím. A stejně ráda jím jinde než doma. Alespoň jednou za den se zvednu a jdu, někdy se vrátím za půl hodiny, jindy za tři. Nikdy ne hladová. Tak pojďte se mnou.
Z Vršovic na Vinohrady
Tahle trasa je moje takřka každodenní. Vyrážím po Kodaňské směr Vršovické náměstí. Stavím se v KRO Vršovice pro flat white s sebou a croissant k tomu. Taky sem chodím pro chleba a dávám si tu pracovní schůzky. A k jídlu vždycky kuřecí kombo.
Přestože je na menu tolik atraktivních sezonních jídel, nakonec vždycky skončím u místní klasiky. Miluju ji a potřebuju se díky ní pravidelně ujišťovat, že je svět stále v pořádku. Alespoň tady. A vždycky zvednu pohled vzhůru, abych viděla celou krásu secesní budovy spořitelny pár metrů vedle KRO.
Z Vršovického náměstí pokračuju Krymskou do Donské. Zastávka v Café baru Pilotů už je spíš výjimečná, alkohol poslední roky piju jen tu a tam, ale když už, tak tady. Baví mě zdejší atmosféra, je totiž sousedská i světová zároveň. A baví mě zdejší kreativní drinky. Líbí se mi, jak to tady Vojta s Lucií vedou. A s přítelem jsme tu měli první rande. To už je dost důvodů k tomu, občas se tu stavit.
Kolem parku Grébovka projdu Koperníkovou ulicí. Jsou tu krásné vinohradské činžáky a také skvostný funkcionalistický bytový dům, který se klene přes ulici Nad Petruskou. A hned naproti překrásná mateřská škola v budově z přelomu 19. a 20. století, tu si nechalo postavit Presbyterstvo evangelického reformního sboru na Královských Vinohradech. Tady se vždycky chvíli kochám.
Pak to vezmu rychlou chůzí Americkou a odbočím směr Rumunská, kde je na rohu Gemüse Corner Kebab, nejčastější cíl našich večerních procházek s přítelem. Je to jedno z nejlepších míst, kde si v Praze dát velmi dobré jídlo za ještě lepší cenu. Opravdické a dobře připravené maso, spousta zeleniny, výborné omáčky… Když chceme něco nekomplikovaného s jasným názorem, jdeme sem.
Odsud už je to jen pár kroků na Tylovo náměstí, a to do jedné z poboček pekárny Artic. Chleba kupuju na několika místech, ale Old Charles z Articu pořád patří k našim nejoblíbenějším. A většinou nezůstane jen u chleba. Pokud jsem si nevzala croissant v KRO, beru ho tady. A stejně jako v případě KRO nebo Gemüse Corner mám radost z toho, jak tyhle značky rostou a postupně přibývají nové spoty v různých koutech Prahy.
V centru města kolem Vltavy
Teď se vyplatí vzít to trochu oklikou a sejít dolů k Vltavě kolem porodnice U Apolináře. Tohle místo je takřka magické a nejen proto, že jsem se tu narodila a o 23 let později tu přišel na svět i můj syn Jonáš. Kousek za areálem porodnice jsou schody s hezkým výhledem na město, po kterých se dá sejít až na Albertov. Odsud už je to jen pár kroků do Podskalí a restaurace U Kalendů.
Vždycky si tu dávám několik předkrmů. Neodejdu bez tataráku, který se podává s uzeným morkem, miluju, jak tu připravují kachní srdíčka a žaludky, a ze všeho nejvíc vepřový rypáček. Vnitřnosti jsou hlavní důvod, proč to tady mám tak ráda. Spousta lidí jim neumí přijít na chuť, ale tak, jak je dělají U Kalendů, si je musí zamilovat každý. Alespoň bych tomu ráda věřila. Imponuje mi, jak tu zacházejí se surovinami. A pokud už si nenesu bochník chleba nebo dva, pořídím jeden tady.
U Kalendů: Restaurace i pekárna v Podskalí
Pak si vezmu přívoz a chvilku se projedu po řece. Cesta na druhý břeh Vltavy trvá bohužel jen pár minut, což je příliš krátká chvíle na to, aby se člověk stačil pokochat panoramatem Hradčan, vnímat řeku a jinou perspektivu pohledu na město. Přesto si tady vždycky uvědomím, jak jsem vděčná za to, že můžu žít na tak privilegovaném místě.
Na smíchovské straně Vltavy v ulici Na Bělidle sídlí v budově staré školy kavárna Stará škola. Je to sociální podnik, kde pracují převážně senioři. Už vcelku vyprázdněné slovní spojení „jako od babičky“ tu nabývá reálných rozměrů. Dávám si tu lívance, palačinky nebo pudink s piškoty a k tomu flat white od baristy, který by mohl být můj táta.
V tom nejlepším smyslu slova mě to fascinuje. V gastru, zejména na place, moc lidí nad padesát nepotkáte, má to svoje logické důvody. Tady sice panuje velmi vlídný režim a směny jsou kratší, ale stejně vždycky cítím velký respekt. A bez nadsázky říkám, že až přijde čas, chci tu taky pracovat.
Zpátky přes Vltavu to vezmeme po mostě Legií. A pak po Smetanově nábřeží do restaurace Mlýnec. Tedy pokud je víkend a my máme rezervaci na brunch. Zdejší víkendové brunche jsou nesmírně příjemná forma relativně dostupného a vlídného luxusu. Není divu, že mívají plno i několik týdnů dopředu. Atraktivní místo s výhledem na Karlův most nevyhledávají zdaleka jen cizinci. Spousta Pražanů sem chodí na rodinná setkání, oslavy výročí a narozenin nebo prostě jen tak, kvůli zážitku.
Anebo se u Národního divadla vydám uličkami do nitra Nového Města, kde v ulici V Jirchářích sídlí restaurace Alma. Pro tuhle část Prahy, rámovanou ulicemi Národní, Spálená, Myslíkova a Smetanovo nábřeží, mám slabost. Chodila jsem na střední do Křemencovy, znám tu každý roh, každé dveře a všechny průchody ještě z minulého století. Včetně těch několika podniků, které tu bývaly. Dnes sem mířím do Almy.
Baví mě to tady nejen proto, že tu od samého začátku pracuje můj syn. V Almě cítím atmosféru podniků, které znám z Londýna nebo Paříže – otevřená kuchyň, bar, velkorysý prostor. Večer je tu hodně živo, obědy jsou mnohem klidnější, a obojí má něco do sebe. Většinou si nechám jídlo doporučit od personálu. V opravdu dobrých restauracích to dělávám často, abych ochutnala to, čím se chce kuchyň prezentovat. Přestože miluju maso, tady si ráda dám i čistě zeleninové jídlo. Vím, že bude kreativní, pestré a se spoustou chutí.
Z Mlýnce i z Almy jedu domů tramvají číslo 22. Pořád jezdí po stejné trase, jako když jsem byla malá. Na máloco se člověk může v životě spolehnout, na tramvaj číslo 22 rozhodně.
Přes Žižkov do Karlína a Holešovic
Když vyrazím z domova vzhůru do kopce, je to docela jiný, ale taky hodně voňavý příběh. Hned v Korunní ulici je něco jako gastronomický bermudský trojúhelník, ve kterém se dá zmizet na dlouhou dobu. V těsné blízkosti tu sídlí pekárna Kus koláče, valašský fine dining Výčep a sečuánská LaBuLa. Tři klenoty.
Do Kusu koláče chodím hlavně pro kynuté koláče, mnohokrát jsem si ochotně vystála frontu a často brala poslední kousek. Pořád mi to stojí za to.
Restaurace Výčep, to je už řadu let jistota delikátních a překvapivých chuťových kombinací, které jsou všechny naše, jen je ještě nikdo nedal na jeden talíř. Až tady chef Jirka Hrachový.
LaBuLa je celkem nedávný přírůstek, který tohle místo hezky chuťově doplňuje a vyvažuje. Dejte si okurkový salát nebo smažený lilek, jazyk vás bude nádherně brnět po sečuánském pepři. Autentická Asie se vším všudy.
Z Vinohrad se dá sejít do centra několika ulicemi. Ráda chodím Lužickou plnou zeleně, to když chci dojít na náměstí Míru a dát si ramen v podniku BON Fresh Ramen & Soba. Rameny jsou naše rodinná slabost. V zimě jsme tu každou chvíli, ale klidně si sem zajdeme i v létě. Naší nejčastější volbou je tonkatsu nebo kuřecí miso ramen.
Další možností je přejít přes náměstí Jiřího z Poděbrad, nepodlehnout mnoha gastronomickým svodům, které ho lemují, a vydat se Mánesovou ulicí. Chodím tudy ráda a často, většinou s odbočkou k Riegrovým sadům, abych se podívala na skvostný Laichterův dům v Chopinově ulici. A taky vždycky nostalgicky zavzpomínám na první podnik Ambiente, který v Mánesově ulici sídlil a kam jsme v devadesátkách chodili na kuřecí křídla a barevné koktejly.
Dojdu až k Muzeu a tady si hodím korunou: Čestr, nebo Kantýna? Těžká volba, ale dobré na ní je, že jsou obě možnosti skvělé. V Čestru si nechám doporučit steak a vždycky k němu objednávám perigordskou omáčku.
V Kantýně si už tradičně dáváme naše oblíbené trio: tatarák, carpaccio a bramborák. Jsou to kotvy v dnešním světě plném vlnobití. Nesmírně ráda se nechávám jídlem překvapovat, ale někdy je velmi uspokojivé dostat přesně to, na co jsem se těšila. A to se děje právě tady.
Kantýna: Chrám masa
Ale zpátky na Korunní. Poměrně často se odsud vydám z kopce na Žižkov, projdu tunelem pod Vítkovem a jsem v Karlíně. Tyhle zkratky v Praze miluju. Karlín je pro mě Eska. Chodím sem už ode dne, kdy otevřela. Na kafe, pro chleba, na snídani, na brambory v popelu. Baví mě prostor, koncept, jídlo, všechno.
Pekárny Eska
A když si chci udělat ještě delší procházku, přejdu v Karlíně přes HolKu do Holešovic. Tahle lávka patří k tomu nejhezčímu, co se Praze v posledních letech přihodilo. Přes tržnici a nové nádraží Bubny dojdu až do Šterberkovy ulice a bistra Teplá kačka. Tohle je nostalgie, čtyři měsíce jsem tu pracovala a vypotila hektolitry potu v kuchyni i na výdeji. Objednám si něco jednoduchého, třeba kachní ramen, ale vy si dejte kachnu. S plackami, omáčkou hoisin, cibulkou, okurkou… Bude voňavá, křupavá a vláčná.
Zpátky to dám zase po svých. To je to nejlepší spojení kamkoli.
Líbil se vám článek?
Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.
