Jani, jak vznikl váš pop-up Zase spolu?
Všichni jsme dobří kamarádi, ale pracujeme v různých restauracích a málokdy se potkáme v jedné kuchyni, abychom si spolu zavařili. Proto jsme si řekli, že by bylo fajn pořádat akce, které si naplánujeme podle vlastních představ – téma, prostor, menu i průběh. Zároveň je to takové testování pro náš budoucí společný projekt.

Na většině akcí vedle vás ale potkáváme i jiné kuchaře a přátele.
Ano, protože náš hlavní cíl je propojovat lidi z gastronomie. Právě proto zveme k pop-upům i další restaurace a kuchaře, hosty ze zahraničí a gastro nadšence. Chceme postupně oslovovat podniky po celé republice, už jsme vařili i v Brně a taky na Slovensku. Přidávají se k nám jen ti, kteří opravdu chtějí, a přesně o to jde. Dobrovolně nám pomáhá nejen spousta kolegů z oboru, ale taky přátelé a foodies. Naše pop-upy nejsou akce pro byznys, tím by ztratily svůj význam. Děláme to kvůli věcem, které jsou k nezaplacení.

A to?
Každý pop-up je jako jako malá otevíračka restaurace. Vyjdeme ze své komfortní zóny, za ztížených podmínek si vyzkoušíme vaření v cizím prostředí a taky nová jídla, nápady a techniky. Pokaždé se něco naučíme. Kromě seberealizace nám to přináší velkou dávku inspirace, a to z kuchařského i lidského hlediska, protože vaříme a komunikujeme s kuchaři, se kterými se v kuchyni běžně nevídáme. Úplně nejkrásnější je ale asi to sdílení. Při přípravě, výdeji i po akci se dělíme o radost i o trochu stresu, ale hlavně o rady, tipy a myšlenky. Benefitů je strašně moc.

Mohlo by vás zajímat

Být úspěšný nevyžaduje, aby někdo jiný prohrál

V týmu se to lépe táhne. Proč se vyplatí pracovat spolu – a co to vlastně znamená?

A minusů? Co je na pop-upu nejtěžší?
Začnu tím, co je nejjednodušší, a to je vymyslet menu. Spolu s vařením je to naše nejoblíbenější část celé akce. Samotné plánování zabere dost času a sedíme nad tím aspoň dva měsíce předem, ale všichni jsou otevření a vkládají do toho své know-how i kus sebe, takže se to poskládá docela snadno. Naopak nejsložitější je pro nás to okolo, co nespadá do našeho oboru – název eventu a průvodní text, lístky na GoOut, fotky, prostě marketing.

Jaká byla vaše první společná akce?
První a za mě asi nejskvělejší pop-up se uskutečnil loni v červenci. Chtěli jsme si to nejdřív vyzkoušet na známých, takže to byla soukromá a naprosto šílená večeře. Pořádali jsme ji v kancelářích a na terasách společnosti manGoweb a nebylo tam vůbec nic, ani malá kuchyň. Šestichodové menu jsme odvařili na vypůjčeném grilu, který jsem shodou okolností pomáhala navrhnout studentovi z UMPRUM v rámci jeho diplomové práce. Všechno bylo úplně naopak než normálně – ten večer jsme měli za cíl zbořit očekávání i pravidla stolování.

Jak to vypadalo v reálu?
Lidi vítal generální manažer Esky v oblečku Strážce vesmíru a zmalovaná, drzá hosteska u gymnastické kozy, welcome drink se rozléval naběračkou z hrnce, na stole byly hračky, zvadlé kytky, hřbitovní svíčky a místo karaf na vodu zahradnické konve. Chody byly napsané na cedulích, se kterými tam kluci běhali těsně před podáváním, a Silva Lizoňová rozlévala víno na kolečkových bruslích. Prostě úlet plný ironie a humoru, který ale nepřekročil hranici trapnosti.

I tohle je náš záměr – odvázat se, oprostit se od norem a zaběhnutých pořádků. Přinést na stůl trochu kontroverze, uvolněnost a svobodu, která by nám v restauraci možná ani neprošla. Ověřujeme si tím to, co si myslíme – že se lidé chtějí hlavně cítit pohodlně a užívat si výbornou atmosféru. Degustační večeře pak klidně může proběhnout i v prostředí, které ani vzdáleně nepřipomíná klasickou restauraci.

Jak takový pop-up vzniká?
Někdy to celé začne místem, někdy produktem a jindy restaurací, ve které hostujeme. Buď na pojetí pracujeme společně s lidmi z daného podniku, anebo si sami zvolíme téma, které nás baví a zajímá. Většinou jsou to otázky, které aktuálně řešíme – používání „obyčejných“ surovin, ekologie a udržitelnost, zábava a neformální přístup.

Snažíme se střídat degustační večeře, street food, snídaně a další koncepty. Jediným společným jmenovatelem je jednoduchost. A samozřejmě elán a vášeň lidí, kteří se na tom všem podílejí. Asi to ode mě nebude znít věrohodně, ale musím říct, že i když jsou ta jídla pokaždé jiná, připadají nám čím dál lepší. Jsem si jistá, že je to hlavně díky pozitivní energii, se kterou vaříme a která se do jídla přenáší.

Jak máte v týmu rozdělené role?
Honza Všetečka je mistr na techniky a má z nás nejvíc zkušeností. Slávovi jde skvěle shánění surovin, je dobrý komunikátor a spolu s Všéťou jistí teplou sekci. Saša je mašina s přesností Japonce a veselý člověk a Jirka nás zase tlačí dopředu. Vždycky má nejen spoustu nápadů, jak něco zlepšit a dělat jinak, ale taky hromadu vtípků a super náladu. No a já hlídám, aby se všechno odehrálo, kdy má. Komunikuju s restauracemi, píšu texty a sleduju, jestli to jako celek dává smysl. Vzájemně se doplňujeme. Kdyby jeden z nás vypadl, nebylo by to ono.

Není váš důraz na „spolu“ zároveň podmínka udržitelnosti, o které se teď tolik mluví?
Určitě je. Když něco vymyslíš sama a pak to někomu nadiktuješ, nikdy to nebude dlouhodobě funkční. Úspěšné věci se tvoří jedině společně s celým kolektivem – je potřeba, aby je lidé přijali za své a dělali to tak z vlastního přesvědčení. Nikdo z nás nechce jenom realizovat cizí myšlenky. Klíčem je symbióza v týmu. V gastronomii je to zvlášť důležité, protože tam jednotlivec nezmůže nic.

Pro každého z nás je téma spolupráce zásadní a i naše budoucí restaurace by měla být takovým útočištěm a bodem, kde se scházejí lidé z gastronomie a vzdělávají se. Od první chvíle jsme věděli, že právě tyhle malé akce můžou posunout českou gastro scénu o kus dál. Krásně se na tom ukazuje, jak rychle se člověk učí a zlepšuje, když se setkává s různými, třeba i odlišnými názory a pohledy na práci a život v kuchyni.