V některých špičkových restauracích je párování zaměstnanců striktně zakázáno, ve většině podniků se však lásce neporoučí. Na place i v kuchyni se tak protínají cesty lidí, kteří se spolu učí pracovat, ale taky žít. S čím vším musí počítat dvojice, které upsaly duši gastronomii?

Tolerance

Velkou výhodou je vzájemná tolerance, protože oba partneři znají prostředí restaurací a životní rytmus lidí v gastronomii. „Když jsme se přestěhovali do Prahy a já začala pracovat v gastru, netrvalo to dlouho a rozešli jsme se. Máca byl v kanceláři od osmi do tří a nedokázal pochopit moji pracovní dobu ani chuť trávit víc času s kolegy,“ vzpomíná Majša Kamlerová, manažerka Lokálu U Bílé kuželky.

„Skoro jsme se nevídali, netoleroval jsem drinky po směně ani jiný životní styl a pořád jsme se kvůli tomu hádali. Vrátili jsme se k sobě až za nějaký čas, když mi Majša dohodila místo výčepního. Tam jsem poznal, že gastronomie není práce jako každá jiná a že hospoda je jedna velká rodina, ze které už bych dneska taky neodešel,“ vypráví Majšin přítel Marcel Šos, výčepní z Dlouhééé, jak to vidí on.

Pochopení

Dvojice, která pracuje ve stejné branži, snáze chápe radosti, ale taky starosti toho druhého. V gastronomii k nim patří stres, únava po celodenních směnách nebo každodenní problémy v provozu. „Potřebuju ventilovat, co mě v práci trápí, a těžko se to vysvětluje partnerovi, který nikdy nestál v kuchyni,“ říká Anička Vejvodová, kuchařka z Esky a přítelkyně tamního sous-chefa Jirky Horáka.

Majša k tomu dodává: „Myslím si, že nejde jen o to chápat, ale taky respektovat práci toho druhého, i když nejste na stejné pozici nebo ve stejné restauraci.“

Porozumění

U párů z kuchyně a placu se odráží profesní deformace i doma. „V naší kuchyni bys okamžitě poznala, že jsme oba kuchaři. Vaříme společně, ale musíme si předem rozdělit úkoly, protože každý z nás má svoje představy a svůj způsob práce. Někdy nás dovedou rozčílit detaily,“ připouští Jirka a Anička hned přidává příklad: „Třeba houbička na nádobí, kterou Jirka běžně zapomíná ve dřezu.“

Nemoc z povolání se projevuje ve vlastní domácnosti, ale taky při návštěvě cizích podniků. „Máca by si nikdy nenalil pivo do špinavé sklenice, doma si ji navíc dává vychladit do lednice. A často kritizuje jídlo, protože je vyškolený z Lokálu a sám rád vaří,“ prozrazuje Majša.

„Majša zase pořád něco přerovnává, protože všechno musí mít přesně dané místo,“ vrací Marcel a přiznává: „Co ale děláme oba, to je hodnocení servisu. Snad v každé hospodě si automaticky všímáme, jak je obsluha rychlá, jak s námi komunikuje a jestli nás nenechala moc dlouho čekat na zaplacení. To by asi každý nezkousnul.“

Sdílení

Důležitým pojítkem je ve vztahu sdílení nadšení, které práci povyšuje na koníček. „Oba milujeme jídlo a vaření a jsme šťastní, když můžeme jíst venku a cestovat za gastronomií. Neumím si představit, že by to naplňovalo jenom jednoho z nás, a myslím si, že tak silnou vášeň má člověk sdílet právě s partnerem, jinak to ty dva od sebe dřív nebo později vzdálí,“ tvrdí Jirka. „Jsem vděčná za to, že máme s Jirkou rádi stejnou práci a můžeme ji dělat společně, třeba i při společných pop-upech,“ navazuje Anička.

Vypínání

Každodenní sdílení má paradoxně i své minusy. Jen málokteré dvojici se totiž podaří opravdu vypnout a nepouštět si práci za dveře společného domova. „O práci se bavím rád a řekl bych, že je těžké se tomu vyhnout a neřešit ji. Na druhé straně je dobré naučit se některé věci nerozebírat, zvlášť pokud oba pracují ve stejném podniku a dívají se na něj z různých úhlů pohledu,“ začíná Jirka.

„To je pravda. Já jsem řadová kuchařka, zatímco Jirka stojí na manažerské pozici, a tak se někdy neshodneme, protože já mám víc pochopení pro chyby a on zase pevné zásady. Je zdravé mít odlišné názory, ale považuju za zbytečné se kvůli nim hádat,“ pokračuje Anička.

Přepínání

Náročná je pro páry na stejném pracovišti změna rolí, která probíhá několikrát denně. „Někdy mi připadá, že je na mě Jirka ostřejší než na ostatní, zatímco jemu se zdá, že ho neposlouchám. Oba víme, že to tak není, ale občas je potřeba si to ujasnit,“ míní Anička.

„Ze začátku jsem se asi nechoval úplně fér a často jsem byl na Aničku přísnější, aby to nevypadalo, že jí nadržuju. Je obtížné přepínat mezi rolí partnera a kolegy nebo nadřízeného. Na tomhle se v páru musí pracovat,“ doplňuje Jirka svou partnerku.

Profesionalita a zodpovědnost

Zásadní rada zní: V práci si nebrat nic osobně! Spousta konfliktů na place nebo v kuchyni je totiž jen důsledkem stresu. „Musela jsem si zvyknout, že Jirka někdy pod tlakem zvýší hlas, a uvědomit si, že v takových momentech mě nebere jako přítelkyni, ale jako součást týmu,“ popisuje Anička a radí: „Jakmile to mezi námi začne drhnout, je lepší vzít si prkýnko a přesunout se na druhou stranu kuchyně. Naše práce je fyzicky i psychicky náročná, a pokud do toho pustíš něco osobního, vyčerpává tě to ještě víc.“

Tahání soukromých věcí na pracoviště neprospívá vztahu ani podniku, a proto páry nesmí zapomínat na profesionální přístup a zodpovědnost vůči týmu: „Partnerské hádky do práce nepatří. Dusno většinou vycítí všichni okolo a může to pokazit atmosféru v kuchyni i na place, nebo dokonce narušit kolektiv. Myslím si, že je to otázka ega a že je potřeba udržet ho v práci pod kontrolou,“ zdůrazňuje Majša.

Společný čas a zájmy

Jednou z podmínek spokojeného vztahu (nejen v gastronomii) je dostatek společného času. Ovšem pozor, obědová pauza ani pivo po směně se nepočítá. „Organizace volného času je pro nás stěžejní. Alespoň měsíc dopředu si musíme naplánovat program a podle toho si pak zapisovat směny,“ konstatuje Majša.

Marcel k tomu dodává: „S rozpisem směn to není v každém podniku tak snadné, ale většinou je to věc domluvy. Volno se snažíme vyplnit společnými aktivitami, u kterých si odpočineme. Navíc máme psa a jezdíme často za rodinou.“

Mohlo by vás zajímat

Chcete být lepší? Pracujte méně!

Ne, to není provokace. Proč je důležité dát kuchařům čas na vlastní život?

Obohacení

Práce ve stejném oboru představuje pro spoustu párů možnost předávat si zkušenosti a znalosti a vzájemně se obohacovat. „Jirky si moc vážím, protože vaří o šest let déle než já, hodně toho zažil a neustále mě učí něco nového,“ sdílí Anička své pocity a otáčí se na Jirku. Ten na to: „Anička mě zase uklidňuje. Jsem totiž vztekloun a ona mě na to umí včas upozornit. Dává mi upřímnou zpětnou vazbu a to mi pomáhá zamyslet se a pracovat na sobě.“

Základem je nejen poslouchat, ale taky naslouchat. „Vím, že to neříkám nahlas a Majša to teď zřejmě uslyší poprvé, ale já vážně přemýšlím nad tím, co mi říká, a díky tomu nejsem zabedněný ve své hlavě a dovedu se na problémy podívat z různých stran. To díky ní jsem se stal výčepákem, což byla ta nejlepší životní změna, jakou jsem si mohl přát,“ uzavírá Marcel.