Hospodská povídka z pera Dory Kaprálové
Diamant z Brna
Zakousla jsem se do prachobyčejného rohlíku a najednou si to vybavila v celé naléhavosti a kráse: rohlíky s máslem na umakartovém stole, kakao, panelákový byt Aminy Bedarínové. Sedíme tam v kuchyňce ještě s Rosťou, máme záchvat smíchu, je nám jedenáct, na kazeťák nahráváme humoristický pořad Není všechno zlato, co se třpytí.
Jeřáby za oknem staví další a další hnusné paneláky, je sychravá neděle, svoje srandičky posloucháme furt dokola, zvuk máme vyhulený na maximum, aby překřičel hluk strojů, a Rosťa rýmuje: johny johny skoč do vany ukaž prsa malovaný. Amina si vyhrne tričko. Neděle jsou nekonečné a Amina a Rosťou dokonalí.
Aminin nevlastní táta byl elegantní Jugoslávec s knírem, který její mamince, obézní zasněné knihovnici, zahýbal a nakonec zdrhl do Vídně. Rosťův táta byl typický vekslák, věčně nebyl doma a žil na hraně zákona, zatímco se jeho řecká manželka, Rosťova máma, marně snažila naučit česky. Z očí jsme si zmizeli dávno, hned po základce. Předloni jsem Rosťu náhodou objevila na Facebooku. Ještě pořád se na fotce usmíval, ale byl proplešatělý a pohled měl vyhaslejší.
Napsala jsem mu krátký pozdrav. Odpověděl, že s Aminou se nevídá, věděl jen, že občas bere drogy, přibrala a dělá v autolakýrně, a ještě připsal, že on má tři dcery, není z něj fotbalista, ale hospodskej v Brně a mám se rozhodně stavit! Vypravila jsme se za Rosťou celkem třikrát. Poprvé předloni. Servírka se na mě dívala podezíravě a tvrdila, že Rosťa je doma s manželkou. Podruhé jsem měla pocit, že Rosťu vidím v kuchyni, ale jistá jsem si nebyla a zdálo se mi, že mě Rosťa z kuchyně nepoznal. To bylo ještě podivnější.
Potřetí jsem vešla do hospody nedávno a dozvěděla se, že Rosťa zkrachoval, rozvedl se, oženil a žije v Soluni. Jak to jen stihl během jediného roku?
Než se Amina ocitla v paneláku na sídlišti, bydlela s maminkou v barokním klášteře jeptišek ve stejné ulici jako já, hned naproti Obilňáku. Často jsme si hrály v jejich obýváku se skutečným oltářem a v bývalé sakristii. Pak ale přijely ty bagry a klášter srovnaly se zemí. Sledovali jsme výjev zkázy před Obilňákem a bylo nám do breku.
Týden po stěhování brečela Amina tak usedavě, že jsme jí s Rosťou koupili cestou do školy pardubický perník, protože Amina hrozně ráda jedla. Jenže byla z toho všeho tak mimo, že jí spadl do bláta. Rosťa chytil Aminu kolem ramen a celý ten zablácený perník si strčil do pusy, jen aby ji rozesmál. Ve škole pak řekl učitelce Veselé, že básničku Jiřího Žáčka z časopise Ohníček napsal ve skutečnosti on, Žáček že mu ji sprostě ukradl. Myslím, že jsme byly jediné na celém světě, kdo tomu věřil. Stál pak do konce hodiny za černou tabulí, na kterou měl křídou třikrát napsat nebudu lhát a na kterou připsal: nebudu lhát, nebudu lhát, učitelka je píča, a my jsme ho od té doby milovaly ještě víc. Jednou z něho bude Pellé, šeptaly jsme si. Nevyšlo mu to, stejně jako s tou hospodou v Brně. A Amina, čím ta chtěla být? Náš humoristický rozhlasový pořad se jmenoval Není všechno zlato, co se třpytí.
Není. Někdy je perník, co se třpytí v louži, rovnou diamantem.
Tento text vyšel v novinách Štamgast, které jsou k dostání ve všech Lokálech.
Líbil se vám článek?
Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.
