Vzpomínka na Emila Píšu Martiny Bechyňové

Lokál Hamburk

Oblíbené nároží v pražském Karlíně v sousedství někdejšího říčního přístavu, kde v 19. století stával hostinec U města Hamburku. Dnes jsme přístavem pro žíznivé hosty z okolí i z daleka. Rezervaci si snadno uděláte zde.

Hamburk až domů

V Praze znám hodně Lokálů, ale těch s malým el jen poskrovnu. Já i většina mých blízkých jsme se sem prostě a jednoduše naplavili ze všech, kolikrát až z těch nejzapadlejších koutů naší republiky.

Vždycky, když slyším slovo náplava, představuju si, jak nás osud naskládal do proutěnejch košíčků jako v tý pohádce. Dobře, možná to byla spíš touha po lepším uplatnění a vyšších platech než na vsi, ale osud zní víc poeticky. Do košíčku nám přihodil velký ambice a sny a poslal nás po Vltavě vstříc novýmu domovu. A teď, po třicítce, se potkáváme u hladinek a šnytů a probíráme svý naplavený životy.

Myslím si, že každá náplava občas potřebuje někoho, kdo jí přiblíží Prahu tak, že má pocit, jako by se tu narodila. Průvodce. Spojku mezi vámi a městem, ve kterým nemáte kořeny. Pro mě to byl pan Emil. Poznali jsme se čistě pracovně, měla jsem ho vyzpovídat jakožto jednoho z nejstarších a nejvěrnějších karlínských štamgastů. Odmalička žil vedle Hamburku. Jako malej kluk tam běhal tátovi se džbánem pro pivo. Jako větší kluk tam chodil s kamarády.

Jeho oblíbený stůl v salonku, kde léta mastil mariáš, se na pár hodin stal naším stolem. Okolo jeho malýho piva a mýho šnyta rozložil spoustu papírů, dokumentů, fotek, letáků, dokonce i vysvědčení. A vyprávěl. Dlouho a poutavě. Býval tlumočníkem, takže se hodně nacestoval a potkal nespočet známejch lidí, hlavně sportovců. Zažil doby, kdy po Karlíně jezdila koňka, přístav i jeho zasypání, druhou světovou válku, železnou oponu, povodně, covid. Byl chodící kronika. Přestože to neměl vždycky úplně lehký, nikdy ho neopouštěl optimismus. Jestli jste měli to štěstí ho někdy potkat, stoprocentně měl pusu od ucha k uchu.

Z jednoho setkání bylo brzy další. Taky jsme spolu vyrazili na zabijačku. Párkrát jsme si napsali a zavolali. Jakožto opravdickej gentleman mi vždycky při vítání i loučení políbil ruku. Já ho na oplátku vyprovázela domů, protože tu tašku plnou vzpomínek měl fakt těžkou. I když byl tehdy mladší, rád říkával, že je mu devadesát, protože je to kratší a hezky zaokrouhlený. A teď už mu těch devadesát fakt bude, spíš něco přes.

Dlouho jsem o něm neslyšela, snad se mu daří a dál vypráví svý poutavý historky. Občas se mi po tom našem mikropřátelství mezi lokálem a náplavou zasteskne. Možná bych mu měla zkusit zavolat a vytáhnout ho na jedno malý.

Tento text vyšel v novinách Štamgast, které jsou k dostání ve všech Lokálech.