facebook
instagram

Houby v zimě? Víme, které druhy sbírat a k čemu se hodí

5. února 2024
Foto:Anna Kolářová
Houby doprovázejí člověka všude a pořád. Vyrazili jsme proto za Denisou Šimlovou na Kokořínsko, abychom se zblízka podívali, jaké jedlé i nejedlé poklady v místních lesích rostou – bez ohledu na zimu. Tady je malá inspirace!

Když kuchař uzavře spojenectví s přírodou, vzniká z toho unikátní spolupráce. Podmínkou je sem tam opustit kuchyň, zkoumat region a trénovat všímavost vůči domovině, která mnohdy skrývá víc, než bychom mysleli. Znovu se o tom přesvědčil tým lidí ze vzdělávacího centra UM, tentokrát na zimní houbové vycházce s Denisou Šimlovou. Co nasbírali? 

Vařte jako profíci!

Naučte se vybrat a připravit maso, péct chleba, krájet nebo dochucovat. Zkušení odborníci vám předají spoustu cenných rad, osvědčených tipů i tajných triků.
Přihlašujte se tady.

Obchod jménem divočina

Houbová nabídka lesů celoročně konkuruje té, kterou vídáme v regálech obchodů. Obzvlášť v zimě nacházejí houbaři nejrůznější dřevokazné houby, které vyzývají k bádání, ať už jsou jedlé, nebo jen obdivuhodné. Každá z nich hraje v ekosystému svou roli, a co víc – většina druhů prokazatelně vyniká léčivými účinky.

View post on Instagram
 

V zimním období se vyplatí hledat starou známou hlívu ústřičnou, která obývá převážně listnaté stromy. Na Kokořínsku, kde Denisa žije a provází krajinou, se rozrůstá především na osikách. Hlíva vzhledem připomíná svoji příbuznou ze supermarketu, rozdíl se projeví hlavně na pánvi – divoká houba má intenzivnější chuť a skvěle funguje v receptech na polévky, guláše a trhané „maso“, na škvarky, jerky nebo džemy, ale také jako součást kvašených zelenin.  

Poznámka: Jakmile se oteplí, vylézají z podhoubí další druhy hlívy. Nejčastěji natrefíte na světlejší a jemnější hlívu plicní, jen vzácně pak na hlívu dubovitou, miskovitou nebo máčkovou. Žádná naštěstí není jedovatá! V zimě si houbu můžete splést s neškodným, zato méně chutným pařezníkem pozdním

Kupovat nemusíte ani Jidášovo ucho neboli boltcovitku bezovou – potkáte ji na živých, pokácených a tlejících listnáčích, nejčastěji na buku a černém bezu. Charakteristickým znakem je poloprůhledná vrásčitá plodnice se žilkováním na vnitřní straně. Houba se sice nepyšní výraznou chutí, ale tradičně přidává texturu asijským pokrmům. Krájí se také do vývarů, kimchi nebo kysaného zelí a kombinuje se třeba i s dršťkami nebo smaženými vepřovými oušky.

Tip: Jidášovo ucho můžete upravit na způsob japonského tsukudani. Proužky houby se povaří a zakonzervují ve sladkokyselé pikantní omáčce ze sójové omáčky, mirinu, cukru, chilli… V Podkrkonoší se boltcovitka sušila jako jablečné křížaly a poté zavářela do kysela, bramboračky nebo do hubníku z krup a zeleniny.

Co je doma, to se počítá  

Zimní houbaření bystří vnímavost. Sběrači musí pozorovat les v celé jeho výšce. Dole na pařezech, popadaných kmenech a větvích (a to i ve městě!) se hojně vyskytuje outkovka pestrá, nejedlá houba, která se pro svou léčivost přednostně využívá na čaje a odvary nebo se suší a jako prášek míchá do jídel a nápojů. O něco výš, na kmenech bříz, žije nejedlý březovník obecný. I ten zdomácněl v lidovém léčitelství, dříve však sloužil třeba také hodinářům na leštění. 

View post on Instagram
 

Překvapení nastává, když dojde řeč na medicinální houby reishi a čagu, které by Středoevropan očekával všude jinde jen ne doma. Přitom obě dřevokazné houby, nebo jejich blízké příbuzné, osidlují i naše území, ponejvíce listnaté lesy. Lesklokorka ploská patří do rodiny se zmíněnou reishi (lesklokorkou lesklou) a je podobně léčivá, jen obsahuje účinné látky v nižší koncentraci.

Choroše nejsou v české kuchyni vůbec cizí. Dokládají to zachované recepty na polévky, dušená jídla nebo „pečenáče“ z chorošů nakrájených na plátky, které se okořenily, obalily ve vejcích a hladké mouce, osmažily a pak zastudena naložily do sladkokyselého octového nálevu. Staré kuchařské knihy zdůrazňují, že taková houba musí být mladá, přesný druh však neuvádějí. Podle odhadů by mohlo jít o sírovce žlutooranžového.

Druhá zmíněná čaga, světoznámá léčivá houba, se česky nazývá rezavec šikmý a doslova se loví na břízách v několika metrech nad zemí. Chuťově jemný čaj na konci semináře osvětluje, proč se čaga a další nejedlé houby neprosazují kulinářsky, ačkoli umějí (v podobě prášku nebo právě čaje) posílit například vývary, omáčky, esence, ale i další jídla a nápoje.

Houbové lívance

Kuchaři v zimě ocení spíš penízovku sametonohou, která se (nejen barvou) liší od uměle vypěstované bílé varianty prodávané pod japonským názvem enoki. Houba rostoucí od října do dubna odolává mrazům, porůstá kořeny, pařezy i kmeny a po staletí se přidává do vánočních jídel, polévek, omáček anebo lívanců – nakrájené podušené kloboučky (třeň bývá tuhá) se jednoduše vmíchají do lívancového těsta. 

Pozor! Při sběru penízovky sametonohé hrozí záměna s jedovatými druhy, jako je čepičatka jehličnanová a třepenitka svazčitá!

Důležité! Pokud se vypravíte na (zimní) houby, sbírejte jen takové, které jistojistě znáte. Nespoléhejte pouze na atlas nebo aplikaci! Úlovky identifikujte pomocí několika ověřených zdrojů a neváhejte kontaktovat místní poradny či mykologické spolky.

Zdroj: Denisa Šimlová alias Divoženka v kuchyni, Jiří Marhold

ambiLogo

Líbil se vám článek?

Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.