Oběd, který změnil budoucnost. Hana Michopulu o setkání s Anthonym Bourdainem

Anthony Bourdain se vrací. Film Tony vypráví o muži, který se z kuchaře toužícího být spisovatelem stal jeden z nejvýraznějších vypravěčů o jídle, cestování a lidech kolem něj. Do českých kin film vstupuje teď na podzim a jeho slavnostní premiéru bude v Praze moderovat novinářka Hana Michopulu. 

Právě s Bourdainem ji přitom pojí neobyčejná vzpomínka: v roce 2009 ho hostila u sebe doma. Co se tehdy odehrálo u jednoho jídelního stolu? A proč Hana dodnes říká, že tohle setkání bylo malým mávnutím motýlích křídel, které změnilo její další život?

V roce 2009 poobědval u mě doma husu s knedlíkem a zelím a jako předkrm si zvolil kynuté buchty. 

Od té doby čas od času odpovídám na otázky: Jaké to bylo? Jaký byl? Nevadí mi to opakovat, protože časový odstup a proměněná životní perspektiva trochu mění i můj pohled na tehdejší události a s ním také historku, kterou o něm vyprávím.

Tehdy jsem si myslela, že přijíždí především slavný šéfkuchař, který kromě vaření dobře píše a má svůj pořad. Zarazila mě nápadná ostýchavost, jakou bych u takové hvězdy nečekala. Na jeho příjezd se čekalo a štáb, který už byl dávno na místě, mezitím vysvětloval, že se nejspíš ještě v hotelovém pokoji trápí přípravou na to, co ho čeká. A že je svým způsobem uzavřený a k uvolnění mu pomáhá alkohol.

S mámou jsme upekly husu, protože Bourdainovo přání znělo: „Zažít, jak se doma vaří slavnostně.“ Osobně si myslím, že české mastné pečeně s knedlíkem a sladkokyselým zelím, zapíjené pivem, poskytují jeden z nejširších chuťových profilů naší kuchyně. Zahnala jsem proto choutky vařit něco zvláštního a připravila jídlo, kterým my Češi doma slavíme. A hotovo.

Buchty šéfkuchař velmi ocenil, povidla jedl poprvé. Utrousil, že my Češi dáváme kmín snad úplně do všeho, a poznamenal, že během návštěvy musel spořádat hodně masa a bohužel jen pramálo zeleniny. Rozhovor ale poměrně brzy sám stočil od jídla k tomu, co dělám já.

Právě jsem začínala s farmářskými trhy. Vyprávěl, že v podobné situaci kdysi v New Yorku vytvořili s dalšími šéfkuchaři odběratelské družstvo, které pro farmáře koordinovalo hromadné objednávky. Větší a předvídatelnější odbyt umožňoval zemědělcům lépe plánovat výsadbu i prodej. Přesvědčil mě, že by stálo za to zkusit něco podobného i u nás.

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat

Hanka Michopulu: Soustředím se na krátkou hru

Jak řekl, tak jsem udělala. Oslovila jsem Ambiente a tento krok nakonec vedl k obchodní spolupráci, bistru Sisters a v mém osobním životě ještě mnohem dál. Malé mávnutí motýlích křídel obrátilo mou budoucnost úplně jinam. Nejen mou: promítlo se i do života farmářů a restaurací. Stalo se také určitým gestem vůči krajině, kterou pomalu, ale jistě pohlcovaly monokulturní agropodniky.

Dnes si myslím, že ten vysoký charismatický muž, který tehdy u mě doma vzal za kliku a vstoupil v elegantním plášti Burberry a amerických koních, byl především všestranně talentovaný multimediální tvůrce a skvělý vypravěč. Jeho „šéfkuchařství“ bylo v tom všem vlastně trochu podružné.

S obrovským talentem a citem se často pojí i potřeba mít od reality jistý odstup – necítit toho tolik. S mnohem větším porozuměním tak dnes vnímám i ten závan odpojení, který jsem tehdy cítila a který později popisovala spousta lidí z jeho bližšího i vzdálenějšího okolí.

Když si lidé sednou k jídlu kolem jednoho stolu, téměř vždycky to něco otevře: mysl, srdce, někdy i cestu, po níž se pak člověk vydá. Když tyto řádky píšu, znovu si připomínám, jak důležité takové chvíle jsou. Ať už u stolu sedí Tony Bourdain, přátelé, nebo naši nejmilejší.