Za necelou hodinu a čtvrt z Prahy se ocitnete na místě, kde se – v tom nejlepším slova smyslu – zastavil čas. Farma Líšná u Zbirohu připomíná oázu, jejíž klid ještě dokresluje spokojené bučení dobytka. Vedoucí zootechnik Petr Pánek nám hned představuje dnešní plán: „Budeme poprvé po zimě vyhánět mladé jalovice na pastvu,“ říká se zřejmou radostí.

Přiznávám, že slovo vyhánět mi nejdřív připadalo zbytečně přehnané. Po několika minutách jsem ale pochopila. „Uděláme zábranu, abychom jalovicím ukázali směr k venkovnímu výběhu,“ organizuje nás pan Pánek a jeho hlas zní najednou až příliš vážně. Hlavou se mi honí jediné: O co tady jde? Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. Z chléva zběsile vybíhají jalovice a rychlostí, jakou bych do nich nikdy neřekla, uhánějí na pastvu. Proč jsem si myslela, že krávy v podstatě neumějí běhat?

Mohlo by vás zajímat

Když hovězí, tak mramorované

Jakému hovězímu dáváte přednost – přísně libovému, anebo pěkně prorostlému? František Kšána s Vlastou Lacinou sázejí na druhou možnost. Čím argumentují?

Tudy cesta nevede

V pozornosti nemůžeme polevit ani ve chvíli, kdy už jsou všechny jalovice na pastvě. „Teď poběží dolů a pak zase nahoru. Je důležité, abyste stáli u elektrického ohradníku. Pokud by se k vám jalovice přiblížily, rukama jim naznačte, že tudy cesta nevede,“ rozdává pan Pánek další pokyny. Podle instrukcí se roztahujeme podél ohradníku a troufám si říct, že nejen mně buší srdce ostošest.

Za chvilku už slyšíme dusot natěšených krav, které se hrnou k dolní části ohrady. Nechtěla bych stát na místě account managera Mikuláše, ke kterému doběhla velká část dobytka. Mikuláš ale zkušeně rozhazuje rukama a naznačuje jalovicím, že nabraly špatný směr. Naštěstí jsou to chytré bytosti, a tak se po pár vteřinách otáčejí a opět běží na vrchní část pasty. Tuto trasu si zopakují ještě dvakrát.

Teprve poté se jalovice začnou pást a užívají si pobytu venku už poklidně. Když se ptám, proč na vyhánění došlo až začátkem května, dostává se mi logické odpovědi: letos bylo v dubnu počasí ještě nestabilní a nevyzpytatelné. Teď už si ale jalovice mohou dosytosti vychutnávat zelenou trávu i sluneční paprsky. A já si zase užívám pohled na spokojená zvířata. Mimochodem, dívali jste se někdy jalovici do očí? Asi mě nepřestane fascinovat její hluboký pohled a dlouhé řasy. 

Mohlo by vás zajímat

Jak vyzrát na maso aneb příběh českého stařeného masa

Vraťte se s námi o deset let zpátky, kdy začali kuchaři z Ambiente stařit první české steaky!

Spolupráce, která funguje

Jak už jsem zmínila v úvodu, farma Líšná u Zbirohu je náš dlouholetý dodavatel masa. „Spolupráce s Amasem probíhá už nějakých deset, možná patnáct let,“ říká Petr Pánek a dodává, že aktuálně chystají novou halu, díky které by Amaso mohli lépe zásobovat.

Zároveň se Petra Pánka ptáme na to, jak vypadá jeho běžný den: „Přijdu ráno zavčasu, převléknu se, obhlédnu všechny chlévy, podívám se, jestli někde nejsou nějaké závady, a zkontroluju, zda je dobytek v pořádku. A podle toho se pak odvíjí můj den,“ popisuje s úsměvem. Kéž bychom takového „pana Pánka“ vídali na více českých farmách!

Mohlo by vás zajímat

„Zkušenosti jsou tím nejcennějším, co můžeme odkázat mladé generaci,“ říká Vlasta Lacina Jiroš

V Ambiente pracuje 28 let, a to si zaslouží rozhovor!