Když jsme byli s rodinou loni v létě v Toskánsku, večeřeli jsme v malé pizzerii, kam chodili jenom místní. Jen co jsme si objednali, přišel kuchař a z truhlíku hned vedle nás si natrhal bazalku. Až v tu chvíli jsme se pořádně rozhlédli: celou terasu lemovaly truhlíky s nejrůznějšími „kuchyňskými“ bylinkami. Moc se nám to líbilo; pizzerii jsme okamžitě překřtili na bazalkovou a až do konce pobytu jsme nejraději jedli právě tam.

V „bazalkové“ pizzerii praktikovali ve skromném měřítku to, co se stává celosvětovým trendem: stále více restaurací si pěstuje nejen vlastní bylinky, ale i jedlé květy, zeleninu a další plodiny. „Soběstačnost, udržitelnost a lokálnost je dnes velké téma. Čím dál víc lidí si uvědomuje, že je to pro nás přirozenější a všestranně lepší,“ říká Radka Pokorná ze sociálního podniku Kokoza, který se zabývá městským pěstováním a kompostováním a s tím spojeným zakládáním komunitních zahrad.

Tenhle trend stále silněji zachvacuje evropská města. A nejen evropská. „Vzorem nám jsou zahrady v Berlíně, ve Vídni a dalších evropských velkoměstech, ale i v USA. Když jsme začínali, vůbec nás nenapadlo, že jen v Praze bude za šest let skoro třicet komunitních zahrad,“ říká Radka. Oáz zeleně a sdílení však k její radosti přibývá po celé republice: „Teď zrovna nám psali, že chtějí založit komunitní zahradu v Ústí nad Labem. Další už fungují v Liberci, Brně, Ostravě, Českých Budějovicích…“ vypočítává Radka.

Ty máš úžasnou džungli!

Proč tenhle fenomén přitahuje pořád víc a víc lidí? „Když žijete v odosobněném městě, a ještě třeba pracujete v open spacu, je ohromně příjemné stavit se cestou z práce na zahradě a hodinu se rýpat v zemi. Je to relax, zelená léčí. Dokonce existují studie, podle kterých půda obsahuje látky podobné antidepresivům,“ poznamenává Radka.

Pro Kokozu začala pracovat před pár lety po druhé mateřské a sama je nadšená zahradnice: na své terase o dvaceti metrech čtverečních pěstuje na třicet druhů jedlých rostlin, jak nedávno spočítal její syn. „Začali za mnou chodit kamarádi a říkali – ty tady máš úžasnou džungli, uč to lidi!“ vzpomíná. Jak přiznává, blízko k tomu měla vždycky. Už po maturitě chtěla studovat zahradní architekturu v Lednici; z toho však sešlo a ona se místo toho věnovala komunikaci a sociálním inovacím.

Právě sociální aspekt komunitních zahrad považuje Radka – a nejen ona – za velmi podstatný. „Odborné studie prokázaly, že díky komunitním zahradám se snižuje kriminalita. Sousedé se začnou zdravit, potkávají se, sídliště ožívají úplně jiným způsobem. Lidé už nejsou zavření ve svých ,krabičkách‘,“ vysvětluje. A jak to funguje prakticky? „Konceptů je hodně. Třeba se skupina lidí dohodne, že začne pozemek ve městě využívat k pěstování plodin pro vlastní soběstačnost, a založí spolek. Dvacet až třicet podílníků pak pěstuje na společných záhonech,“ popisuje Radka Pokorná jednu z možností.

Musíme si pomáhat

Jindy si pozemek pronajímá jeden subjekt a zájemcům jsou k dispozici záhony, obvykle metr na metr. „Lidé se můžou před každou sezonou rozhodnout, jestli budou pěstovat, anebo ne, a kolik záhonů si pronajmou,“ říká. V takovém případě se každý stará o svůj „pozemek“; pokud odjede třeba na dovolenou, vyvěsí například červený praporek a spoluzahradníci mu rostliny solidárně zalévají.

„Je důležité, aby zahrada byla v dochozí vzdálenosti, ideálně do deseti minut od domova. Když to máte přes celé město, těžko se tam budete stavovat třeba dvakrát týdně,“ přidává Radka praktický aspekt.

Jinde se o komunitní zahradu stará najatý zahradník plus se svolávají pravidelné brigády, a podílníci každý týden dostávají poměrnou část vypěstované zeleniny. „I to je dobrý model,“ myslí si Radka Pokorná, „každý způsob zahradničení člověka nutí přijmout to, co příroda zrovna dá, a vařit podle toho, co má zrovna k dispozici. A zkusit třeba i ty druhy zeleniny, které by si v obchodě sám od sebe nekoupil.“

Pojďte si hrát!

Důležité je i to, že tohle všechno vidí i děti „zahradníků“; ať už se přímo zapojují, anebo si na pozemku prostě jen hrají. „Přirozeně se tak učí, že ovoce a zelenina neroste v supermarketech, ale že všechno má svůj čas a potřebuje péči. A vůbec – že je normální, a dokonce příjemné pracovat rukama a o něco se starat,“ doplňuje Radka.

A taky se družit: v zelených oázách, klidně i uprostřed sídliště (nevíte, co s volným vnitroblokem? – tady máte inspiraci!), se setkávají staří a mladí, maminky na mateřské i senioři, přepracovaní lidé z kanceláří, rodiny i svobodní… „Tuhle mi jedna zahradnice vyprávěla, jak si tam s vnoučaty dali nedělní oběd,“ vypráví Radka Pokorná.

Komunity navíc většinou čas od času pořádají společenské akce, jako je restaurant day nebo zahájení a ukončení sezony, workshopy a podobně. „Kromě těchto speciálních příležitostí bývají zahrady pravidelně otevřené pro veřejnost. Může to být každé odpoledne, nebo třeba jednou týdně, jak kdo chce,“ říká.

Mít k sobě blíž

I ve velkoměstě, jinak tolik odosobněném, tak vznikají místa, kde k sobě mají lidé najednou blízko. „Dělá mi radost, že zájem stále roste, vnímám to jako dobrou zprávu o celé společnosti,“ zamýšlí se Radka Pokorná. „Na workshopy o tom, jak založit komunitní zahradu, k nám jezdí lidé z celé republiky. Lidé se na nás obrací s dotazy, kde a jak můžou co pěstovat. Možností je spousta, od klasických záhonů přes vyvýšené – ty mají tu výhodu, že neřešíte kvalitu místní půdy, prostě si tam dáte svou zeminu – až po přenosné bagy. Zkrátka když se chce, tak to jde. A je prima vidět, že to baví čím dál víc lidí.“

Produkční, nebo komunitní?

Poznejte rozdíly a příště buďte za zasvěcené.

Produkční zahrada: Jednotlivec nebo třeba restaurace si pěstuje plodiny, které pak zužitkuje pro svou potřebu.

Komunitní zahrada: Skupina lidí ze sousedství, obvykle dvacet až třicet osob, společně hospodaří na jednom pozemku. Záleží jen na nich, jak se dohodnou: každý si může hospodařit na svém záhonu, nebo si najmou zahradníka a pomáhají během brigád; v takovém případě se o vypěstované plodiny nájemci většinou dělí rovným dílem.