Jak ses ocitla v gastronomii?
Po maturitě mě nevzali na medicínu, a tak jsem nastoupila do nultého ročníku v Praze. Život byl najednou dražší než u nás v západních Čechách, tudíž jsem hledala brigádu a oslovila pekárnu Alf & Bet. Od dětství mě totiž zajímala řemesla a dodnes obdivuju každého, kdo svoji energii vkládá do tvoření něčeho výjimečného. A to je i vaření nebo pečení chleba.

Do pekárny jsi tedy šla bez jakýchkoli zkušeností?
Přesně tak. Měla jsem jen obrovské nadšení, museli mě toho dost naučit. Pomáhala jsem i v kuchyni a tam jsem si poprvé uvědomila, jak moc jsem za plotnou šťastná. Docházelo mi, že studium medicíny bylo spíš rozhodnutí z rozumu. Vzpomínám si, jak jsem rodičům po kurzu vaření v Laboratoriu plná euforie oznámila, že nepůjdu na další přijímačky. Nerozuměli tomu, proč chci vyměnit kariéru za „špinavou“ kuchařinu, ale nenechala jsem se zlomit.

Zařídila jsem si větší úvazek – a brzy nato přišla srážka s realitou. Pochopila jsem, že práce v gastru je vážně dřina, zvlášť v pekárně. I tak mě to dál táhlo do kuchyně, protože ta nabízí širší spektrum dovedností, a přes kamaráda jsem se dostala do Kro Kitchen. Situace se opakovala. Netušila jsem, ani co je demi glace, ale v týmu mladých, motivovaných lidí bylo snadné vyrůst. Lepší start jsem si nemohla přát.

Proč jsi odtamtud přešla do Café Savoy?
Chtěla jsem si doplnit kuchařské základy a klasické techniky. Jako host jsem se Savoyi vyhýbala, protože mi připadalo, že do takového podniku nepatřím. Zároveň jsem ale sledovala kluky z kuchyně na Instagramu a líbila se mi dynamika, se kterou vaří. Napadlo mě přihlásit se tam na stáž, aniž bych měla představu, co mě čeká. Nakonec jsem v Café Savoy trávila veškeré volno a v kuchyních jsem stála až tři sta hodin měsíčně.

Pamatuju si na jeden zásadní moment po směně. Tehdy jsem poprvé ochutnala ústřice a vyšla na plac, abych si prohlédla interiér. Šéfkuchař František Skopec mi vyprávěl o historii budovy a v tu chvíli jsem si začala doopravdy vážit toho, co tu lidé dělali, dělají a dělat budou. Café Savoy se mi zarylo pod kůži a od dubna už nejsem stážista, ale zaměstnanec.

Začátky v takovém provozu asi nebyly snadné.
Nejdřív to byl šok. Do té doby jsem v podobné kuchyni nevařila a musela jsem si zvyknout na pořádné vedro, horké pánve i těžké hrnce. Na první směně mi hořela zástěra a ofina, protože jsem neuměla správně zapnout sporák, a vzpomínám si na výraz kolegů, když jsem přiznala, že neznám Escoffiera. Moje ego zažilo pořádnou lekci. Rychle jsem zjistila, že ještě nic neumím, a nedovedla jsem se vypořádat s tím, že mi něco nejde. Chyběla mi pokora k řemeslu a trpělivost.

Café Savoy mi vlastně nahrazuje kuchařskou i vysokou školu. Jsem hodně zvídavá a kluci musí snášet moje neustálé dotazování, kromě toho mívám tendenci všechno organizovat a udržovat pořádek. Přesto se ke mně všichni chovají moc hezky a nikdo neřeší, že jsem jediná žena v týmu. Možná i proto, že jsem holka do nepohody, a taková to má v profesionální kuchyni snazší.

Mohlo by vás zajímat

Ten šéfkuchař je žena

Žádný Mars, žádná Venuše. Rozdíly mezi šéfkuchařkou a šéfkuchařem vytvářejí hlavně předsudky a konvence. Proč je v profesionálních kuchyních tak málo žen?

Podílíš se i na vymýšlení nových jídel?
Zatím jsem na přípravně a hledám pevnější půdu pod nohama, takže si netroufám přijít s vlastními nápady. Zaprvé se bojím, že to nebude dost dobré, a zadruhé jsem přesvědčená o tom, že kreativní může být jen kuchař, který si nejdřív rozšíří chuťovou paletu, nasbírá dostatek vědomostí a osvojí si jak postupy, tak i tradice a historii vaření.

Důkazem je pro mě francouzská klasika – dokonalý systém, který funguje dodnes a ovlivňuje kuchyně po celém světě. Myslím si, že každý kuchař by měl vycházet z kořenů svého oboru.

Co by mohlo přitáhnout více mladých lidí do gastronomie?
Těžko říct. Kuchařina je pořád podceňovaný obor a většina lidí má zakódované, že zbývá na ty, kteří se špatně učí. Moji kamarádi a mileniálové už vaření sice považují za sexy povolání, studenty ale demotivují učiliště. Vím, že ti největší šéfkuchaři museli taky umývat nádobí a krájet cibuli, jenže mladého člověka rychle odradí, když ho na praxi k ničemu nepustí, a nedovolí mu tak poznat široký záběr gastronomie.

Jako kuchař můžeš cestovat, obklopit se zajímavými lidmi a změnit dost věcí, protože náš přístup k jídlu hýbe světem. Jasně, má to i řadu minusů. Ztratíš spoustu volného času, pracuješ o svátcích a po večerech. Když ale objevíš přesah téhle branže, najdeš hromadu důvodů, proč zůstat a rozvíjet se dál.

Mohlo by vás zajímat

Jak vrátit kuchařskému řemeslu prestiž?

Jak přemýšlí mladá generace a co jí musíme nabídnout, aby měl kdo vařit v restauracích?

Čím si vaření získalo tebe?
Fascinuje mě řemeslná práce a komunita v gastronomii, ale taky jídlo jako médium, které tě propojí s úžasnými lidmi a nad kterým se často odehrávají daleko hlubší rozhovory, třeba o přírodě, hudbě nebo umění. V kuchyních, ve kterých jsem do teď vařila, se nemluví jenom o holkách a fotbalu, vzniká tam něco víc.

Baví mě i kontakt s farmáři. Nedovedu si představit, že bych ještě za dvacet let běhala po kuchyni, a tak se možná posunu směrem k zemědělství. Přála bych si totiž vrátit úctu zemědělcům a jejich práci, která je podhodnocená, i když na ní závisí gastronomie i celá společnost.

Takže z kuchyně na farmu?
Nemám konkrétní plány. Teď je pro mě cílem cesta a nepřemýšlím, kudy povede. Láká mě francouzská kuchyně, včelaření, chleba i japonská fermentace, ale v první řadě se chci stát kuchařkou, a to ještě potrvá.

Každopádně bych ráda odjela na stáž do zahraničí a dál měnila názor lidí na kuchařské povolání. Když má člověk respekt, štěstí na dobré lidi a chuť neustále se učit, umí být krásné!