Štukatér Oliver Braun: Plastika žáby v Brasileiru byla příjemná řemeslná odbočka
Brazilská hostina v Brasileiru U Zelené žáby
V Brasileiru U Zelené žáby dostal váš ateliér za úkol vytvořit štukovou plastiku žáby na klenbě za sushi barem. Jak se k vám tenhle projekt dostal?
Projekt pro Brasileiro pro nás byl ojedinělá výzva. Nestává se běžně, že by nás architektonické studio oslovilo s přáním vytvořit na stěně strukturu připomínající kůži pralesní žáby.
Architekti měli koncept skvěle připravený a my jsme hned pochopili jejich záměr: přetavit motiv z loga v abstraktní, plastické dílo.
Barevné skvrny z těla žab jsme tedy překlopili do reliéfu. Hladký základ stěny tvoří pozadí, ze kterého o dva až tři centimetry vystupují skvrny z hrubé, strukturované omítky. Kouzlo je v tom, že po přetření barvou vytvořil kontrast hladké a hrubé plochy hru světel a stínů – a stěna díky tomu získala optickou barevnost a plastičnost.
Návrh se do klenby přenášel v měřítku 1:1. Jak takový proces probíhá?
Použili jsme tradiční postup přenášení pomocí papírové šablony, který se běžně používá u nástěnných maleb. Na šabloně si vyznačíme základní body reliéfu a podle nich motiv přesně přeneseme na stěnu. V klenbě jsme ho jen jemně rozměrově upravili, aby do zakřiveného prostoru dokonale sedl a nic nepřečnívalo.
Jaký materiál jste pro plastiku použili?
Podmínky v restauraci jsou přece jen specifické. Sáhli jsme po směsi na bázi hydraulického vápna, kvalitních písků a takzvaného románského cementu s příměsí jílu. V běžném stavebnictví se s tím moc nesetkáte, pracují s ní hlavně restaurátoři. Tento materiál postupem času zraje a získává obrovskou pevnost, ale přitom zůstává poddajný. Do rušného provozu restaurace, kde kolísá teplota i vlhkost, je to ideální volba.
Co bylo na realizaci technicky nejnáročnější?
Výzvou byl čas. Šlo o velmi rychlou realizaci, takže jsme museli zvolit směs, která tvrdne rychleji, než je běžné.
Zároveň bylo nutné striktně dodržet technologické postupy – vlhčení podkladu, utahování materiálu i správné nářadí. A právě tady se ukázalo, jak důležitá je volba konkrétního řemeslníka. Já jsem z pozice technologa nastavil materiály a postup, ale samotné provedení už bylo úkolem našeho štukatéra Petra Svobody, který materiál i techniku dokonale ovládá. Kdyby se cokoli podcenilo, omítka mohla popraskat.
Většinu vašich zakázek tvoří historické objekty. Jaké bylo najednou pracovat na něčem tak současném a hravém, jako je motiv žáby?
Žába pro nás byla skvělá „designovka“. Byla to pro nás osvěžující odbočka a příjemný řemeslný odpočinek.
Byl jste se na žábu v Brasileiru podívat i po dokončení? Jak se vám líbí výsledek?
Byl jsem se podívat těsně před finálním nátěrem i po něm a mám z toho velkou radost. Myslím si, že každá dobrá restaurace by měla mít výraznou ikonu nejen na vývěsním štítu, ale i přímo v interiéru – něco, co prostor jasně definuje. A to se právě v Žábě povedlo.
Od hradů po ikonickou modernu
Na jakých velkých projektech jste se v poslední době podíleli a co vám dalo nejvíc zabrat?
V posledních letech jsem si hodně oblíbil rekonstrukce hradů a zámků. Nedávno jsme dokončili restaurátorské práce na sgrafitových omítkách a kamenických prvcích na zámku Frýdlant.
V Praze jsme pracovali na paláci Savarin, podíleli jsme se i na rekonstrukci fasády právnické fakulty nebo německého velvyslanectví. Extrémně náročná byla revitalizace nuselského pivovaru – za krátký čas jsme tam zpracovali 280 tun materiálu a propojili moderní postupy s historií.
Když se podíváte na současnou architekturu, chybí v ní štukatérství?
Chybí hlavně v detailech – v římsách, překladech, v prvcích, které dávají fasádě i interiéru tvář a plastičnost.
Dnes se krása často definuje sklem, betonem a odrazem světla. Ale vnímám, že se přístup mění. Často si nás architekti zvou jako technologické poradce, abychom jim pomohli jejich moderní vize zrealizovat pomocí tradičních řemeslných struktur.
Co byste si ještě rád zkusil?
Rád bych se ve větší míře podílel na ikonických stavbách a velkých rekonstrukcích, které Praha chystá – ať už jde o Divadlo na Vinohradech, Invalidovnu, nebo o výjimečné sakrální stavby.
3 otázky na závěr
Jak poznáte člověka, ze kterého může být opravdu dobrý štukatér?
Musí mít „oko“ – vidět linie, tvary, návaznosti a cítit prostor. Poznat, jestli je stěna rovná, nebo křivá, je základ. Když to člověk v sobě nemá, učí se to i desítky let. A pak samozřejmě pokora k řemeslu, píle a dřina. Jakmile k tomu přistoupíte ležérně, dobrým řemeslníkem se nikdy nestanete.
Ve vašem týmu se potkávají mistři oboru, řemeslníci i absolventi vysokých škol. Jak se tak různorodý tým skládá dohromady?
Klíčem je přesná koordinace. Fungujeme pyramidově: na běžnou stavbu o deseti lidech stačí jeden vedoucí. Ten má k sobě jednoho až dva pomocníky, kteří jsou jeho prodlouženou rukou. Jakmile se totiž z řemeslníka stane vedoucí, přichází o „vlastní ruce“ a jeho práci u materiálu musí převzít někdo jiný. Každá role v řetězci – od studenta po mistra – má svůj jasný smysl.
A co se mezitím děje ve vašich dílnách?
Dílna je pravá ruka stavby. Připravují se v ní prvky, které na místě chybějí nebo které jsme sejmuli a musíme je zrestaurovat – od dekorativních fasádních prvků přes plastiky na střechách až po interiérové detaily. Před sto lety se téměř všechno dělalo přímo na místě. Dnes jsou ale termíny staveb tak krátké, že stavba nemůže stát. V dílně tak připravíme všechno předem a na stavbu se dodá už hotový prvek.
Líbil se vám článek?
Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.
